Milosrdenství přemáhá soud

Sdílejte s ostatními!


MP3Stáhnout MP3        PDFPoznámky v PDF

Podklad k domácí bohoslužbě (tentokrát i se slovíčkem pro děti) v době, kdy se nescházíme k celosborové bohoslužbě:

Milí bratři a sestry, dnes bych se s vámi rád podělil o tom, jak vnímám tuto dobu, kdy jsme všichni zahlcováni zprávami o tom, kde se koronavirus šíří, kolik již zemřelo lidí v důsledku této infekce, kolik všechna opatření proti šíření této nákazy budou stát, co to bude znamenat pro budoucnost atd. Vícekrát jsem slyšel, že někteří křesťané jsou zaplavováni maily o Božím soudu a o tom, že jsme v poslední době a že již nic nebude tak jak bylo dříve. Přiznám se, že mne tyto věci také zasahují, ale zdaleka nejsou tím, co prožívám nejvíce. Zdaleka nejsou tou nejdůležitější věcí.

Modlitba.

Velmi mne oslovil jeden Davidův žalm.

Žalm 131
Davidova poutní píseň. Nemám Hospodine srdce naduté, povýšeným zrakem nerozhlížím se. Do ničeho přehnaného se nepouštím, do ničeho, co je nad mé možnosti. Což nejsem spokojený a poklidný, jako když matka své dítě nakojí?
Právě nakojenému se podobá ve mně duše má. V Hospodina, Izraeli, skládej naději jak nyní, tak i navěky.

Já v žádném případě nechci kritizovat výše zmíněné zprávy o Božím soudu, z určitého pohledu totiž vše, co se děje, je Boží soud. Písmo mluví o tom, že dějí-li se na zemi Boží soudy, učí se lidé spravedlnosti (Iz 26,9). Je to ale pouze jedna strana mince. Je důležité také si uvědomit, že čas soudu je zvláštní čas, kdy je možné se hlubokým způsobem přiblížit Bohu. Věřím, že spolu se soudem Bůh projevuje jednu svoji vlastnost, která je v Něm hlouběji než soud, kterou má stále před Sebou a která je silnější a mnohem mocnější, která na rozdíl od soudu dává pokoj a život.
Poslední dobou, je to více let, mi Duch Svatý stále připomíná, že je důležité odpočívat. Snažím se tomu porozumět a hledám co to znamená. Dokonce mne na to upozornili i nevěřící lidé v práci, že mám zpomalit životní tempo. Znamená to dělat méně věcí? Před pěti a půl lety jsem onemocněl a rozvinul se u mne těžký zápal plic, který mne ohrožoval na životě, strávil jsem v nemocnici necelé 3 měsíce a pobyl si dokonce na JIP. Snížil jsem si poté pracovní úvazek o 6 hodin týdně a snažil jsem se více odpočívat. Ptal jsem se Pána proč se to stalo, nedostal jsem ale konkrétní odpověď. Radil jsem se s Danielem Kaletou. On mi doporučil, abych ty věci nerozebíral a nechal je být, soustředil se na Krista a dál ho následoval. Dnes již vím, že to byla velmi cenná a správná rada. Léta mám problémy s dýchacími cestami, máme to v rodině, zápasila s tím moje maminka i její předci. Léta jsem se snažil porozumět tomu, proč ty problémy mám. Zjistil jsem pouze, že to je velmi složitá věc, která se táhne do minulosti a které nejsem schopen porozumět a značně je nad mé možnosti. Pouze mne to hodně zatížilo. Pomohlo mi přestat se tím zabývat. Uzdravil jsem se a život šel dál. Duch Svatý mi ale stále připomíná totéž. Odpočiň.
V této koronavirové době jsou nyní tyto prožitky živější, jsem totiž do určité míry ohroženější člověk.
Vraťme se ale nyní k Žalmu 131. David zde říká, že se nepouští do ničeho přehnaného, co je nad jeho možnosti. Myslím, že jsme si již osvětlili ten princip a je to důležitá věc. Co ale způsobilo, že je spokojený a poklidný jako nakojené dítě?
Velmi často mu šlo o život, procházel velkými problémy. Byl často v silných životních bouřích, jak se dnes říká. Přesto byl schopen prožívat pokoj. Zjistil jsem, že jsou ale také jiné „bouře“. Probíhají uvnitř člověka, v jeho srdci. Uvědomil jsem si, že ty zaměstnávají a vyčerpávají někdy více než ty vnější. Možná by se tomu nemělo říkat bouře, zdá se mi, že lépe tento jev lze nazvat plápolajícím ohněm.
Bouřím, které jsou vně nás a různým těžkým životním situacím se často vyhnout nemůžeme, ale těm vnitřním určitě ano. Co jsou ty vnitřní bouře, či plápolající ohně?
Za prvé jsou to emocionální reakce na vnější věci. Buďme ještě konkrétnější, jsou to naše vnitřní reakce na jednání druhých lidí, nebo i nás samotných. Já jsem si u sebe všiml jednoho nešvaru. Často si jakoby v sobě přehrávám některé situace, dlouho je hodnotím a příliš se jimi zabývám. To mne právě dost vyčerpává. Pak emoce, které z toho vzniknou, ve mne plápolají jako oheň. Čím déle se tím zabývám, tím déle to hoří a zatěžuje. Dlužno říci, že odvádí od Boží přítomnosti, možná ještě lépe od Boží reality. Člověk pak jakoby žije ve svých reakcích na události i na druhé lidi a to často může být daleko od reality – od toho jak Bůh to vidí. Dokonce to může ovlivňovat náš pohled na to co se stalo a může to pozměnit běh věcí v našich očích. Jsou věci, které nelze vyřešit, dokud sám Pán do nich nevstoupí. Např. rozdělení církve je tu již mnohá staletí. Jsem přesvědčen, že rozdílné postoje dvou lidí v některých věcech můžou trvat i celý život. Řešení není věci vyřešit, ale odevzdat je Bohu. Věřím, že pak často Pán zasáhne, dá nám porozumět, ovlivní okolnosti atd. Ale vždy až poté, co mu to vložíme do rukou. Učiním zde jeden závěr. Dokud věci v nás hoří, v Božích rukou nic není.

Apoštol Pavel píše:

1. Kor 4,3-4
Co o mně soudíte vy anebo lidský soud vůbec, to pro mne znamená velmi málo, nezáleží mi dokonce ani na vlastním úsudku. Mé svědomí je čisté, ale tím ještě nejsem ospravedlněn, mým soudcem je Pán.

Když se vrátím k těm plápolajícím ohňům, ony vždy něco produkují. Buď odsuzujeme sami sebe a vyčítáme si věci. Těžko se srovnáváme s chybami, nebo hříchy, kterých jsme se dopustili. Nebo se nemůžeme srovnat s jednáním druhých lidí a máme sklon je posuzovat a soudit. Dlouho to v nás hoří. Dokonce jsem se přistihl, že nemohu spát, když se mi něco výrazně povede. Pak jedu jak císař na koni a vychutnávám si vítězství. Než to uhasne, dost času uběhne. I toto přináší nepokoj a vzdaluje od Pána, člověk se soudí příliš pozitivně. Ocitujme opět Davida. Co ještě předchází jeho výrok, že je spokojený jako dítě právě nakojené svojí matkou? Říká: „nejsem nadutého srdce, povýšeným zrakem se nerozhlížím“. Toto úzce souvisí s tím, že se nepouští do ničeho nad své možnosti a do ničeho přehnaného, do toho, co je nad něho. Pán Ježíš viděl, co je v člověku, ale na rozdíl od nás byl bez hříchu a neviděl věci zkresleně jako my. Je v povaze člověka vždy vidět třísku v oku druhého a nevidět trám ve svém oku. Jakmile se dostanu do pozice, že začnu hledat chyby a hřích v jednání druhých lidí, zdůrazňuji hledat, nadouvá se mi srdce. To, že je uvidím, je určitě normální, ti druzí uvidí zase moje chyby. Jakmile ale je začnu hledat, je zle. To je to, rozhlížet se povýšeným zrakem. To je přímá cesta do konfliktů a do vnějších i vnitřních bouří. Toto je práce Ducha Svatého, ne nás, je to nad naše možnosti.
Pamatuji si na jednu historku ze života mých rodičů. Můj tatínek se zajímal o různé duchovní věci a měl rád východní filozofii. Několikrát za ním byl jeho spolupracovník z práce a ptal se ho na různé věci okolo východní filozofie. Jednou ale narazili na nějaký pracovní složitější problém a můj tatínek mu to začal vysvětlovat a ten pán celkem spokojený odešel. Maminka ale byla celá vyděšená a povídala tatínkovi: „Zdeňku, ty ale tohle neděláš, vždyť o tom skoro vůbec nic nevíš. Jak si mu to mohl takhle říkat, vždyť nevíš, jestli to tak je. “ Dodnes si pamatuji na tatínkovu odpověď: „No… odešel spokojený? Odešel.“ Toto je klasická mužská povaha, zvláště před ženami. Rozumět tomu, čemu nerozumím. Je důležité nezamotávat se do věcí, o kterých málo víme, držet se jednoduchých biblických principů. Můžeme se pak dostat do složitých situací, které vyúsťují v bouře a konflikty s druhými.
Věřím, že mi toto Pán poslední dobou ukazuje a usvědčuje mne z toho. Někdy potřebujeme zařadit zpátečku a zacouvat do mělčích a jednodušších vod, abychom uklidnili sebe i druhé a odevzdat věci Pánu.
Davidův žalm je velmi vypovídající. U něho není jednoduché říkat, že se dostal do potíží, protože ho Bůh soudil. Nebo že dělal něco špatně a Bůh ho za to soudil. Zvláště v době, kdy ještě nebyl králem. Spíše to vypadá na protivenství. Pamatuji si na to, co mi vícekrát říkal pan farář L. Rejchrt z ČCE. Vyprávěl o lidech, kteří byli nemocní i vážně nemocní. Říkával, že ti lidé velmi často mluvili o tom, že jejich nemoc je Boží soud. On vždy odpovídal takto: To není soud, to je zkouška. Jak důležité bylo, že jsem to slyšel a uchoval v srdci. Když jsem pak byl v nemocnici s těžkým zápalem plic a smrt byla blízko, pomohlo mi to důvěřovat Pánu. Je možné, že to byl soud, dodnes nevím zcela přesně.
Dodnes si ale pamatuji na jednu zvláštní věc. Byl jsem klidný, měl jsem pokoj. Vím, že Bůh byl se mnou a dával mi pokoj v té nelehké chvíli. Vůbec jsem nepřemýšlel o nějakém soudu, bylo to, jako když se trochu zastavil čas. Najednou starosti běžného života byly pryč. Aniž jsem si to uvědomil, pustil jsem některé věci, plápolající ohně zmizely. Prožíval jsem Boží ochranu a to bylo velké Boží milosrdenství.
Jsem hluboce přesvědčen o tom, že mi Bůh pomohl odložit nepodstatné věci a vnímat Boží pomoc. Pokud plápolají ohně, člověk toho moc nevnímá. Teprve nyní jsem porozuměl více tomu, co jsem prožil v nemocnici, až když se vrátila stejná hrozba. Uvědomuji si, že jsem prožil milosrdenství přímo z Boží ruky. Po půl roce, co jsem chodil ještě na kontroly jsem si ho mohl přímo vychutnat plnými doušky. Lékaři můj případ uzavřeli a prohlásili, že jsem zcela zdráv a bez následků. Ap. Pavel píše toto:

1. Kor 1, 3-4
Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškerého potěšení! V každém našem soužení nás potěšuje, abychom ty, kdo mají jakékoli soužení, mohli povzbuzovat tímtéž potěšením, které jsme sami přijali
od Boha.

Všimněme si zde jedné věci. Mluví se zde o každém a jakémkoli soužení, kraličtí říkají všelikém soužení. Je jedno, jestli je to protivenství, nebo soud za špatné jednání, nebo důsledek chyb, můžeme si dosadit leccos. Vždycky ale to je zkouška. Co je její podstatou? Pokusme se to nalézt.

Mluvil jsem o tom, že král David prožíval velmi těžké chvíle a šlo mu o život. Z jeho Žalmů víme, jaké hluboké bolesti prožíval. Víme z Bible také, kdo mu usiloval o život a kdo byl jeho nepřítel. Král Saul, jeden z jeho vlastních, kterému byl blízký. Jsem hluboce přesvědčen, že všechny tyto trápení, to veškeré jho, David skutečně vydal Bohu. Veškeré jeho plápolající ohně uhasly. Prokázal to jedné noci, kdy Saul i ostatní spali, a David se k němu nepozorovaně dostal. Mohl ho zabít a zbavit se bezprostřední hrozby smrti. Neudělal to, i když jeho spolubojovník ho k tomu nabádal. To je zapsáno v 26. kap 1. Samuelovy. Můžeme s jistotou říci, že prokázal Saulovi milosrdenství. David vydal Bohu své bolesti a utrpení, přestal konat sám a odpočinul v Bohu. Bůh ho do hloubi srdce upokojil, jako právě nakojené dítě. Jeho duše se podobala právě odstavenému nemluvněti. V čem je tedy podstata té zkoušky? Spolehnu se na Něho? Přestanu prosazovat svoji spravedlnost? Vydám Bohu svá přestoupení i druhých? Odpočinu a nechám Jeho konat a uplatnit Jeho milosrdenství či soud? To samozřejmě neznamená, že musím změnit své názory, nebo postoje. To samozřejmě neznamená, že se poddám nárokům druhých lidí. Vzdávám se ale nároku na svoji spravedlnost a dávám vše Bohu. Je důležité být schopen prokázat milosrdenství a dát druhému svobodu. Odpuštění a neuplatnění nároku je základní projev milosrdenství. Tak s námi jedná Bůh ve všech situacích. Má plné právo nás odsoudit, zhřešili jsme a jsme vinni. Jeho rozhodnutí ale pro Kristovu oběť na kříži je nevinen. Vzdal se svého práva a vzal veškerou naši vinu a vložil na Ježíše Krista svého Syna. Ať se děje, co se děje, vždy má Bůh Otec milosrdenství pro každého připraveno milosrdenství v Kristu Ježíši v jakémkoli čase, zvláště pak v čase soužení. Učme se jednat stejně. Jednal tak David již před několika tisíci lety a obdržel hluboký Boží pokoj. Na závěr bych chtěl ještě připomenout 2 místa v Písmu.

Mat 11,28
Pojďte ke mně všichni upracovaní a obtěžkaní, a já vám dám odpočinout.
Vezměte mé jho a učte se ode mne, neboť jsem mírný a pokorný v srdci, a vaše duše najdou odpočinutí.

Jak 2,13
Neboť soud bez milosrdenství je pro toho, kdo neprokázal milosrdenství,
milosrdenství přemáhá soud.