Nebeské povolání

Sdílejte s ostatními!


PDFPoznámky v PDF

Dnes bych se s vámi velmi rád zamyslel nad tím, co Písmo nazývá nebeským povoláním. Rád bych popřemýšlel, co to znamená nejen pro naši budoucnost, ale jak to zasahuje do našeho nynějšího života na zemi ještě před tím, než Pán Ježíš přijde pro svoji církev. Co to pro nás znamená prakticky v každodenním životě. K čemu nás to vlastně Pán Ježíš povolává v tom běžném životě (vstoupit do skutků, které pro nás připravil). Skutky vykonány v Bohu. Základem pro dnešní kázání jsem vybral tyto dvě slova:

Žid 3,1-2
Proto svatí bratři, účastníci nebeského povolání, pohleďte na apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše, který je věrný tomu, kdo ho ustanovil, jako i Mojžíš byl věrný v celém jeho domě.

2. Tim 1,9-10
On nás zachránil a povolal svatým povoláním ne podle našich skutků, nýbrž podle
vlastního předsevzetí a podle milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy a která se nyní ukázala zjevením našeho Zachránce Krista Ježíše. On zničil smrt a skrze evangelium vyvedl na světlo život a neporušitelnost.

Když jsem jako mladý muž dostal povolávací rozkaz ke službě do armády, byl jsem z toho zdrcen. Dostal jsem ho na vojenské letiště v Žatci, měl jsem dělat vlastně zdravotního bratra v armádě. Jak již jsem o tom mluvil v minulém kázání, jehly a injekce rozhodně nejsou moji přátelé a když vidím krev, tak mé nohy chtějí velmi rychle jít přesně na opačnou stranu, aby mi nebylo nevolno.
-vyhrál jsem konkurz do armádního um. souboru
-nevzali mne do něho kvůli mému dědečkovi a jeho protikomunistické minulosti
-ještě v období komunismu, moje maminka za mne bojovala a stěžovala si na vojenských úřadech, kde mohla, volal jsem a zjišťoval proč do obou souborů
-nakonec psala i ministrovi obrany na poradu jeho bývalé sekretářky (maminka mého spolužáka ze ZŠ), kupodivu to zabralo.
-vracel jsem povolávací rozkaz, jako jeden z mála v té době
-Bůh se mne zastal, uvědomoval jsem si, že to nebylo jen tak už tehdy

Vzali mne zpět do Armádního uměleckého souboru, nejdříve jako civilního zaměstnance a pak v těsně po revoluci i na vojenskou službu. Dnes si velmi dobře uvědomuji, že mne Pán Bůh chránil a že On mne nepovolal být zdravotním bratrem. Mé schopnosti a obdarování jsou úplně někde jinde. Tam bych spíše byl více ke škodě než k užitku a pravděpodobně terčem posměchu.
Věřím, že každý z nás má nějaké povolání od Boha i v praktické oblasti tohoto života. Pojďme se k tomu ale dostat postupně a popořadě. Ap. Pavel mluví o tom, že jsme účastníci nebeského povolání. Jinými slovy nás povolal někdo z nebe a také pro nás připravil nebeské království. Dá se i říci, že jsme povoláni do nebe a jak je napsáno v listě Timoteovi k životu a k neporušitelnosti. Toto vše je a mělo by se, projevovat v našem životě. Získali jsme v Kristu věčný a neporušitelný život. Bylo nám to darováno, nijak jsme si to nezasloužili, nebylo nám to dáno na základě našich skutků ani našich zásluh. Nemá to s tím žádnou souvislost. Bůh sám se pro to rozhodl. Žádné naše skutky o tom nerozhodly. Bylo nám to již darováno před věčnými časy, jak píše apod. Pavel. Už je a bylo rozhodnuto. Tečka. Určitě všichni známe podobenství s hřivnami, které Pán svěřil svým služebníkům, někdy se překládá i talenty. Jsou to vlastně peníze, které ukazují na to, že nám bylo dáno něco, co má hodnotu. Je to také něco, co máme rozmnožit. Např. v Matoušově evangeliu jeden služebník dostal 5 talentů, druhý 2 a třetí jeden. V Lukášově evangeliu dostalo 10 služebníků po jedné hřivně. Nechci toto místo vykládat do podrobností, ale Pán Ježíš nám říká, že jsme dostali něco, co je od Boha, co Bohu patří a nám to svěřil a naším úkolem a povoláním je to rozmnožit, rozhodně ne si to přivlastnit. Ty dary nám svěřené jsou z nebe, je to od Nebeského otce (viz Jak 1,17). Jsem přesvědčen, že mají ukazovat právě na Toho, kdo vše stvořil a připravil vše pro nás již před věčnými časy.
Já jsem dostal do vínku citlivost a velmi dobrý sluch. Velmi dobře slyším a mám výbornou sluchovou paměť. Už jako malého chlapce mne zaujala hudba, nakonec jsem ji vystudoval a stal se ze mne profesionální houslista. Když jsem uvěřil v Pána Ježíše zjistil jsem, že něco není v pořádku. Uvědomil jsem si, že hudba má v mém životě jiné postavení, než by měla mít. Najednou jsem měl pocit, že na hudbě není něco úplně v pořádku. Navíc jsem dostal chronický zánět šlach na rukou a musel jsem přestat hrát. Pamatuji si na dobu, kdy jsem hraní úplně zavrhl a začal to považovat za něco pozemského, co nemá takovou hodnotu, jakou jsem si myslel. Usmyslel jsem si, že půjdu studovat teologii a začal jsem číst různé knihy a výklady bible a připravovat se na to. Dostal jsem se do zásadnějšího omylu. Odsoudil jsem Boží dar z nebe. Problém ale nebyl v hudbě, ale ve mne. Já jsem měl k hudbě pokřivený vztah. Byla pro mne tím nejdůležitějším na světě. Byla mojí modlou, proto jsem měl ty špatné pocity. Bible říká, že na prvním místě mám milovat Boha a pak svého bližního (Mat 22,36-40). Hudba je až potom, nemůže být na prvním místě ani druhém místě. Pamatuji si na chvíli, kdy jsem se dočetl v jedné knize, že v nebi bude znít hudba, hodně mne to překvapilo a zároveň zaujalo. Postupně jsem rozpoznal, co je špatně. Nejdříve jsem Bohu odcizil a přivlastnil si to co mi svěřil a popřel jsem to před Ním i před sebou. Pak když se to provalilo, tak jsem tu hřivnu honem zahodil a začal křičet, že s tím nemám vůbec nic společného, že to vůbec nemám rád a že k tomu nemám vůbec žádný vztah. Bylo to takové popření z opačné strany. Chytli zloděje a ten honem odhodil svůj lup, aby nebyl usvědčen. Vlastně jsem znehodnotil ten dar, který je od Boha a zatvářil se, že mi Bůh dal něco, co není v pořádku. A aby mi to nedělalo problémy, zahrabal to obrazně do země (viz Mat 25,25). Jakmile popřeme něco, co udělal Bůh vždy se dostaneme do problémů.

Ještě vám to mé povolání přiblížím více. Jak jsem se dočetl o tom, že v nebi bude znít hudba, tak jsem začal prožívat, že Bůh mluví skrze hudbu. Začal jsem po tom pátrat a zjistil jsem, že mezi nejznámějšími skladateli minulých let jsou hluboce věřící křesťané. Např. J. S. Bach, nebo A. Dvořák. Vzpomněl jsem si na to, které skladby jsem to slyšel poprvé, jako malý kluk. Byly to 1. věta houslového koncertu a moll od J. S. Bacha a 3. věta Dvořákova houslového koncertu a moll. Jak hluboce se mne to tenkrát dotklo. Nikdy nezapomenu na ten starý, velký kotoučový magnetofon, na kterém jsem to poslouchal. Tolik to oslovilo mé srdce. Co to tam zní? To byla moje otázka. Až mnohem později jsem si uvědomil, že hudba je jeden z andělských jazyků, o kterých mluví apod. Pavel ve 13. kap. 1. Kor 1. verši. Dnes také již vím, že hudba v Duchu Svatém zjevuje hluboké city Božího srdce a mluví o Boží věčné lásce. Je to chvála Boží a Duch Svatý se takto velmi rád vyjadřuje, je mu to vlastní. Prožil jsem uzdravující dotek od Božího Ducha, když mne opustila moje první žena a přišel jsem o to mít u sebe svoji dceru, již jsem o tom vyprávěl. Pamatuji si na jeden koncert, co jsme měli v Německu v jednom větším sále. Bylo to několik let poté, co jsem ten uzdravující dotek prožil. Po pauze si asi doprostřed sálu k uličce sedla žena, když jsme začali hrát jednu symfonii. V jedné chvíli najednou Duch Svatý jakoby otevřel jakýsi vnitřní prostor. Uviděl jsem tu hlubokou, těžkou bolest té ženy, kterou měla v sobě. Seděl jsem zrovna u druhého pultu velmi blízko k publiku a hrál velmi náročný part a přitom jsem byl schopen vnímat, jak Boží Duch se dotýká té ženy skrze hudbu stejně jako před lety mne. Opět na to již nelze zapomenout. Viděl jsem, když odcházela, jak ta silná uzdravující moc Božího Ducha utišila její bolest a byla mnohem smířenější než když přicházela. Uvědomil jsem si, že toto zprostředkovat tím, že interpretuji takovou hudbu je mým nebeským povoláním. Hodně lidí, kteří poslouchali naše chvály kde jsem hrál mi řeklo, že prožili hluboký Boží dotek.

Nejsem povoláním jen houslista a interpret hudby, ale také učitel. Je mým nebeským povoláním a posláním naučit mé bližní interpretovat hudbu a hrát na housle. Nedávno jsem prožil takové Boží napomenutí souvisící s touto věcí.
-přišli za mnou maminka se synem a řekli mi o touze studovat u nás na gymnáziu
-přislíbil jsem, že je připravím na zkoušku, zjistil jsem, že ten houslista má určité pohybové problémy, na kterých bude potřeba více a dlouhodobě pracovat
-řekl jsem jim, že pro ně nemám místo, že je pouze připravím
-bylo pravdou, že té době jsem měl již v tom ročníku 2 houslisty a nebylo by vhodné ještě brát třetího a počet hodin, které jsem v té době učil byl vysoký
-mohl jsem ale ho tam ještě nějak jen tak tak přibrat
-nechtělo se mi na tom pracovat, bylo by to trochu komplikovanější, ale šlo by to

Bůh mne napomenul, že jsem byl líný jako ten služebník, co zakopal tu hřivnu. Nerozmnožil jsem ten dar pro svého bližního. Ten mladý kluk měl totiž velkou touhu hrát na housle, přitahovalo ho to stejně jako kdysi mne. Navíc jedna žákyně v onom ročníku krátce poté onemocněla a musela přestat na housle hrát. Měl bych pro něho místa dost. Tady jsem selhal. Naštěstí ho učí jiný dobrý učitel. Nebyl jsem věrný svému povolání, jak píše ap. Pavel o Pánu Ježíši a četli jsme na začátku.
Jsou další a další povolání, skrze něž Pán Bůh se může projevovat anebo přímo ukazují na Něho. Všimněme si, že čeština používá tento důležitý biblický termín i pro práci tady na zemi. To přímo ukazuje na to, že je tady Někdo, kdo povolává.

Ještě vám povím o jednom povolání, se kterým mi Pán dal prožít hlubokou zkušenost.
Poměrně v nedávné době jsem byl v péči lékařů. Ležel jsem v nemocnici v Praze-Motole s těžkým oboustranným zápalem plic. Můj tatínek neměl lékaře moc v lásce, protože mu říkali pravdu o jeho zdravotním stavu, kterou nechtěl slyšet a tvrdil, že on je zdravý a může všechno. Převzal jsem od něho určitou nedůvěru. Můj postoj se hodně změnil právě po pobytu v Motolské nemocnici. Mnohem lépe jsem pochopil, co znamená být lékařem. Měl jsem smrtelně nebezpečný těžký oboustranný zápal plic. To že mi hrozila smrt jsem si v nemocnici neuvědomoval, řekl mi to až po propuštění můj praktický lékař. Doslova řekl, že jsem málem umřel. Věděl jsem, že jsem vážně nemocný, ale o tomto jsem tam nepřemýšlel. Několik dnů, myslím že necelý týden jsem nesměl vstát z postele a měl jsem jednoduchou masku pro přívod kyslíku. Když jsem vstal a udělal pár kroků, začal mi docházet dech. Prostě jsem to neudýchal. Při tom celém pobytu v nemocnici jsem prožíval Boží blízkost, ale v tuto chvíli přicházely do mé hlavy otázky. Co se to se mnou děje. Jednou jsem se tak mírně zeptal na něco doktorky, co měla službu a rozpoznal jsem v ní silnou obavu.
Jednou při vizitě se na mne přišel podívat velký tým lékařů. Byl tam jeden lékař, který měl nějaké hodně vysoké postavení v celé nemocnici, a tak jsem se ho také ptal co se to se mnou děje. On věděl, co mi hrozí. Řekl mi, že o mne jednalo větší konzilium lékařů a že udělají vše pro to aby se můj stav rychle zlepšil. Vysvětlil mi, že mne převezou na JIPku, aby mohli lépe monitorovat můj zdravotní stav, že to je hlavně kvůli tomu, že tam je mnohem lepší vybavení. Na otázku, co způsobilo takový velký zánět mi odpověděl, že jsem pravděpodobně byl v nějakém zatuchlejším prostoru. Ptal se mne, jestli jsem nebyl někde v zahraničí, jestli jsem nevyklízel nějaký starý byt nebo místnost atd. Mluvil s tak hlubokým klidem, nebyla na něm poznat žádná obava, vůbec nic negativního, pouze rozhodnost, jasná představa o tom, co se bude dělat a vnitřní odhodlanost. Jsem hodně citlivý člověk a ten jeho klid mne tolik podpořil. On v tváři v tvář hrozící smrti nepohnul ani brvou. Navíc jsem jasně cítil obrovský respekt a úctu těch dalších lékařů, když mluvil. Když mne pak převezli na JIPku byl jsem v klidu. On moc dobře věděl, že potřebuji klid. Věděl, že když budu v klidu tak moje tělo bude moci mnohem silněji vzdorovat té nemoci a nebude oslabeno strachy a jinými negativními emocemi. Když jsem ještě byl na interní klinice tak jedna mladá lékařka, která se starala o oddělení, v kterém jsem ležel mi vícekrát říkala, že jsem v dobrých rukou a jak výborný doktor je primář. Můj tchán, který byl dlouhá léta primář interního oddělení mi také velmi pomohl. Když zjistil, že mi poměrně silná antibiotika ani po 10 dnech nesnižují horečku, okamžitě mne poslal do nemocnice. Řekl jistým a rozhodným způsobem ať okamžitě jdu na pohotovost do nemocnice, že mám určitě nějaké komplikace. Tak jsem raději šel. Vždy, když se ho ptám na nějaký zdravotní problém, začne být pozorný a rozhodný. Dnes již rozumím proč. Když jsem byl v nemocnici, měl jsem víru, že se vrátím, že tam nezemřu, ale když mi bylo nejhůř, tak to byl tuhý boj. Ti lékaři soustředěně a odhodlaně bojovali o můj život.

A toto právě ukazuje na Boha Otce. On soustředěně a odhodlaně bojuje za náš život. On nenechá nikoho hned tak na pospas smrti. Víte, co znamená slovo Izrael? Bojuje Bůh. On bojuje za nás nesmírnou mocí, za každého člověka. Když mne odváželi z interní kliniky na plicní, protože se můj stav zhoršoval, tak přiběhla jedna sestřička a zavolala na mne přede všemi nahlas, že ona je také věřící a že Bůh je se mnou. Jak hluboká pravda to byla. Dostal jsem se včas do nemocnice v počátcích komplikace, dostal jsem se do jedné z nejlepších nemocnic v republice. Lékaři odvedli perfektní profesionální kolektivní práci, aby mne povzbudili a dodali klid. Pomohli mé víře, každý má určitou míru víry, potřeboval jsem pomoc. Jsem přesvědčený, kdyby to Pán Bůh takto nezorganizoval a nevedl již bych tady mezi vámi nebyl. Kdybych propadl strachům a úzkostem, nebo se dostal do nemocnice pozdě, je velká pravděpodobnost, že by moje tělo prohrálo. Když ta sestřička veřejně svědčila o své víře a o Boží ochraně a přítomnosti posloužila všem lidem, kteří to slyšeli. Nejen, že svojí prací pomohla rozmnožit můj život, ale ukázala na Toho pravého lékaře, který je v nebesích. A o to jde především, protože on je ten, kdo dává ty hřivny k rozmnožení života. Nás povolává abychom bojovali s ním. 27. prosince 1822 se ve francouzské Bretani narodil Louis Pasteur. Pocházel z chudé rodiny a byl to rozhodný muž. Vystudoval vysokou školu a stal se z něho biochemik a imunolog. I když mu zemřely na tyfus 3 děti, dal se do boje, vyzvedl si povolávací rozkaz a šel. Objevil očkovací vakcíny proti vzteklině a sněti slezinné. Zachránil tím život tisícem lidí. Lékaři uvádějí, že v případě nakažení vzteklinou je 100% úmrtnost. Celý svůj život vyznával víru v Ježíše Krista. Ukazoval nejen slovy, ale i prací a činy na Toho, kdo zničil smrt a vyvedl na světlo život, jak jsme četli na začátku. Objevil a zlikvidoval původce smrtelné nemoci. Určitě byste mne doplnili, co jste prožili vy ve vašich povoláních zde na zemi. Věřím, že je velmi důležité, aby to nebeské povolání prorůstalo, do všeho, co děláme. Jsem hluboce přesvědčen, že není dobré, abychom měli rozdělený život na život víry a na nějaký obyčejný život tady na zemi, který se víry moc nedotýká. Pokud by to tak bylo, vedli bychom vlastně dvojí život. Někdy cítím, že se ten „obyčejný“ život moc podceňuje. Ty věci mají svoji jednoznačnou hodnotu. Když Bůh povolal Abrahama tak mu řekl toto:

Gen 12,2
Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním.

Bůh zde říká: staň se požehnáním.

Ap. Pavel v listu Galatským vysvětluje, že Pán Ježíš se za nás stal prokletím, aby na nás i k pohanům, tedy ke všem lidem, přišlo to požehnání Abrahamovo (Gal 3,13). Jsme synové Abrahamovi a máme být požehnáním pro ostatní, tak rozmnožujeme ty talenty, nebo hřivny, které nám Pán dal i v „obyčejném“ životě. Já se musím přiznat, že když s žáky pokročíme a oni se toho hodně naučí, tak mám velkou radost. Vždy se snažím, než opustí naši školu jim nějak předat evangelium, nebo jim alespoň říci, že jsem křesťan a věřím v Ježíše Krista, pokud to již křesťané nejsou. Mám velkou radost ze spojení toho duchovního a „obyčejného“ života. Najednou ta práce, kterou dělám má mnohem hlubší a naplňující rozměr. Začínám více rozumět tomu, když Pán Ježíš říká, že pro něho je pokrmem činit vůli Boží. Prožívám to ve svém povolání houslisty a učitele. Navíc tyto „obyčejné“ věci jsou tak potřeba v církvi, bez nich církev nemůže dobře fungovat. Nemohou všichni jen prorokovat, nebo kázat a být pastory. Tolik jsou potřeba administrativní práce, úklid, péče o finance, sociální služba, různé praktické pomoci atd. Věřím, že Pán povolává každého do jeho služby a každému pak dává potvrzení o své přízni v tom a na tom místě kde slouží. To pak dává pokoj a klid do srdce. Tolik je to potřeba. Písmo říká toto:

Žid 8,10-12
Protože toto je smlouva, kterou uzavřu s domem Izraele po oněch dnech, praví Pán:
Dám jim své zákony do mysli a napíši jim je na srdce, a budu jim Bohem a oni mi budou lidem. A nikdo už nebude učit svého spoluobčana a nikdo svého bratra slovy:
Poznej Pána, neboť mě budou znát všichni, od nejmenšího až do největšího z nich, protože se slituji nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy nevzpomenu.

Iz 60,18
Tvůj lid, všichni budou spravedliví, navěky obdrží zemi, oni, výhonek mé sadby, dílo mých rukou k mé oslavě. Z nejmenšího jich bude tisíc, z nejnepatrnějšího mocný národ. Já jsem Hospodin, vykonám to spěšně, v pravý čas.

Je důležité, abychom rozpoznali, na čem skutečně záleží v těchto posledních časech, nebo dnech, jak je psáno v Písmu již o 1. století a trvají až do dnes (1 Pt 1,5, Sk 2,17, Jak 5,3). Byly nám svěřeny hřivny, věci na tomto světě. Je velmi důležité je rozmnožovat pro druhé, nejen pro sebe je uchovávat zakopané v zemi. Samotné věci nic neznamenají. Nemohou nám zajistit spasení, ani záchranu. Dokonce ani naše skutky nám vůbec nic nezajistí. To již zajistil Pán. Naše skutky ale ukážou, v co věříme a na to co je v nás, jestli milujeme svého bližního stejně, jako sebe samého. Ukážou na to, jaký cejch máme na čele, tedy komu věříme a čemu a na cejch který máme na ruce, tedy co a proč děláme. Jasně vnímám, že očkování nás nezachrání, ani nám nezajistí věčný život, ale také nás nezachrání, když se očkovat nenecháme. Mohu velmi rozhodně říci, že v žádném případě nemůžeme počítat s tím, že by očkování mělo nějaký vliv na to, jestli budeme shromážděni do nebe ke Kristu, nebo jak někteří věří, vytrženi. Jsem hluboce přesvědčen, že duchovní význam této samotné věci je jedna velká nula. Je to stejné jako ve 14 kap. ep Římanům. Ap. Pavel zde říká, že někdo považuje jeden den za důležitější než druhý, jiný považuje všechny dny za stejně důležité. Někteří jí některé věci, jiní nejí. Ten, kdo jí, jí Pánu, ten, kdo nejí, nejí Pánu. Ten, kdo zachovává určitý den, činí tak Pánu atd. Můžeme tedy říci, že ten, kdo se očkuje, očkuje se Pánu, kdo se nenechá očkovat, neočkuje se Pánu. Na těchto věcech nezáleží. Neznečisťuje nás to, co do nás vchází, ale co z nás vychází. Vůbec není důležité, jakou službu konáme pro Pána, jestli je více, či méně důležitá, nebo je více, či méně vidět. I ta nejmenší služba má obrovský význam v Božích očích a má obrovskou odměnu (viz Izajáš). Ap. Pavel nás ve 12 kap. ep. Římanům vyzývá abychom nesmýšleli výše, než je třeba smýšlet. Máme jednat rozumně, podle toho, jakou míru víry nám Bůh udělil. Pokud se povoláme sami někam, kam nemáme, pravděpodobně natropíme více škody než užitku. Pokud v sobě popřeme něco, co do nás Bůh vložil, vzpíráme se přímo svému stvořiteli a pak hrozí, že budeme mluvit co nemáme a dělat co nemáme a můžeme druhým spíše ublížit, než jim pomoci. Je velmi důležité, jestli naše skutky jsou skutečně v lásce a z lásky k Pánu a bližnímu. Pokud motivem pro ně je něco jiného, jsou mrtvé.

Na závěr ještě slova apod. Pavla Fil 1,9-11:

A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala v důkladnějším poznání a ve vší vnímavosti, abyste uměli rozpoznat to, na čem záleží, a byli čistí a bezúhonní pro den Kristův, naplněni ovocem spravedlnosti, které nesete skrze Ježíše Krista ke slávě a chvále Boží.