Smíření

Sdílejte s ostatními!


PDFPoznámky v PDF

Úvod a modlitba

List Filemonovi
Podívejme se spolu do jedné z nejkratších knih Bible, do listu Filemonovi. Asi bude pro kontext snadnější aspoň orientačně představit postavy. Tak tedy dopis píše Pavel Filemonovi, zřejmě relativně bohatému muži, který měl i otroky. Pavel se dříve s Filemonem setkal a možná Filemon uvěřil právě skrze Pavlovo svědectví. Další důležitá postava je Onezimos. Onezimos byl Filemonův otrok, který Filemonovi provedl něco nehezkého a utekl od něj. Onezimos se ale setkal s Pavlem ve vězení a uvěřil tam v Ježíše Krista. A o tom, co s Onezimem dále, je právě náš dopis.

Nejdříve celý ten list přečtu:

Filemonovi 1, 1Pavel, vězeň Krista Ježíše, a bratr Timoteus milovanému Filemonovi, našemu spolupracovníku, 2sestře Apfii, našemu spolubojovníku Archippovi a církvi ve tvém domě: 3Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. 4Děkuji svému Bohu vždycky, když se o tobě zmiňuji ve svých modlitbách, 5neboť slyším o tvé lásce a víře, kterou máš vůči Pánu Ježíši a ke všem svatým. 6Prosím, aby se společenství tvé víry projevilo v poznání všeho dobrého, jež je v nás pro Krista. 7Neboť jsem měl mnoho radosti a povzbuzení ze tvé lásky, protože skrze tebe, bratře, byla občerstvena srdce svatých. 8Ačkoli mám v Kristu plnou svobodu ti přikazovat, co se patří, 9pro lásku raději prosím já, Pavel, stařec a nyní i vězeň Krista Ježíše: 10Prosím tě za svého syna, kterého jsem zplodil ve vězení, za Onezima, 11který ti byl kdysi neužitečný, avšak nyní je tobě i mně prospěšný. 12Toho ti posílám nazpět, jeho, to jest moje srdce. 13Chtěl jsem si ho ponechat u sebe, aby mi místo tebe sloužil v mém vězení pro evangelium, 14ale bez tvého souhlasu jsem nechtěl nic udělat, aby tvůj dobrý skutek nebyl jakoby z vynucení, ale z ochoty. 15Snad právě proto byl pryč na chvíli, abys jej navždy přijal nazpět — 16ne již jako otroka, nýbrž více než otroka, jako milovaného bratra. Je obzvláště drahý mně, ale tím víc tobě: i jako člověk, i jako bratr v Pánu. 17Máš-li mě tedy za společníka, přijmi ho jako mne. 18Jestliže ti nějak uškodil nebo je ti něco dlužen, přičti to na můj účet. 19Já Pavel jsem to napsal vlastní rukou: já to nahradím. Abych ti nakonec nemusel říci, že mi dlužíš i sám sebe! 20Ano, bratře, ať mám z tebe radost v Pánu. Občerstvi mé srdce v Kristu! 21Píšu ti přesvědčen o tvé poslušnosti, neboť vím, že uděláš více, než říkám. 22Zároveň mi také připrav hostinskou místnost, neboť mám naději, že vám skrze vaše modlitby budu darován. 23Pozdravuje tě Epafras, můj spoluvězeň v Kristu Ježíši, 24a moji spolupracovníci Marek, Aristarchos, Démas a Lukáš. 25Milost Pána našeho Ježíše Krista s vaším duchem. Amen.

Pozdrav
Pojďme se teď spolu nad tímto listem zamyslet. První část je pozdrav.

Filemonovi 1, 1Pavel, vězeň Krista Ježíše, a bratr Timoteus milovanému Filemonovi, našemu spolupracovníku, 2sestře Apfii, našemu spolubojovníku Archippovi a církvi ve tvém domě: 3Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

Dopis píše apoštol Pavel z vězení a posílá pozdrav od sebe a od Timotea. První adresát je Filemon, ale vidíme, že dopis není adresovaný jen jemu – i když je sdělení v něm primárně pro Filemona, přece jen je to něco, co je určené i církvi, a dále snad uvidíme trochu proč. Nejdříve čteme, že je určený Filemonovi, kterého Pavel, jak píše, má rád a označuje ho za svého spolupracovníka. Protože pak čteme i adresování církvi v jeho domě, asi se u něj církev scházela v době, kdy u Filemona byl Pavel a tedy Filemon nějakým způsobem prostě spolupracoval na Božím díle. Dále je adresovaný Apfii, což možná byla Filemonova manželka, ale jistě to nevíme. Dále spolubojovníku Archippovi – je zajímavé, že Filemon byl spolupracovník, zde ale vidíme spolubojovníka. Před nějakou dobou jsme si povídali o tom, jak církev má vztahy bratří a sester, spolupracovníků a spolubojovníků a zde toto vše vidíme také. Po milém oslovení adresátů následuje pozdrav, typický pro Pavla – přeje milost a pokoj od Boha Otce a od Ježíše Krista. Určitě i toto si dnes navzájem přejeme dnes. Pavel to nemyslel jako frázi, po které by následovalo něco, co s touto frází neladí, jako když třeba někdo napíše „Vážený a milý“ někomu, koho tak pro sebe vůbec nevnímá, ale je na zbytku dopisu vidět, že to myslel doopravdy. Zdůrazňuje společného Otce a Pána.

Poděkování
Přečtěme si další úsek, kde je více vidět to, co jsem zmiňoval:

Filemonovi 1,4Děkuji svému Bohu vždycky, když se o tobě zmiňuji ve svých modlitbách, 5neboť slyším o tvé lásce a víře, kterou máš vůči Pánu Ježíši a ke všem svatým. 6Prosím, aby se společenství tvé víry projevilo v poznání všeho dobrého, jež je v nás pro Krista. 7Neboť jsem měl mnoho radosti a povzbuzení ze tvé lásky, protože skrze tebe, bratře, byla občerstvena srdce svatých.

Opět – tohle lze vzít třeba i jako jakýsi návod k modlitbě. Pavel se nějakým způsobem doslýchá o Filemonově lásce a víře jak vůči Pánu Ježíši, tak ke všem svatým, tedy k ostatním věřícím, k ostatním v církvi. Představuji si to tak, že když Pavel u Filemona pobýval dříve, třeba se Filemon v té době obrátil k Bohu. Třeba k tomu přispěl Pavel osobně, to nevíme, ale představuji si, že Pavel má prostě radost, když někdo, kdo přišel k Bohu se dále ve své lásce a víře rozvíjí. Pavel za Filemona děkuje Bohu a zmiňuje Filemona ve svých modlitbách. Dále prosí, aby se nějak projevilo společenství jeho víry – jiné překlady říkají sdílení víry nebo účast na víře – rozumím tím praktické žití ve sdílené víře, které se nějak konkrétně projevuje. Pavel zde prosí, aby se projevilo více v poznání všeho dobrého, co v nás je, co nám dává Ježíš Kristus. A dále zní to, co už jsem vlastně říkal – Pavlova radost a povzbuzení z Filemonovy lásky, skrze kterou byla potěšena srdce dalších věřících.

Když se nad tímto oddílem zamyslíme, doopravdy ho lze vzít jako jakýsi návod k modlitbě. Samozřejmě se modlíme za osobní potřeby, ale neměli bychom u toho skončit a možná tím ani ne začínat. Třeba když se za někoho modlíme – a abych byl konkrétní, ale zase ne tak, aby byl zmíněný někdo, kdo si to třeba úplně veřejně nepřeje, tak vím, že se více lidí aktuálně modlí za Daniela Féra – můžeme děkovat Bohu za to, jak se projevuje jeho láska a víra jak k Bohu, tak k lidem kolem sebe. Prosit o to, aby mohl svým životem dále ukazovat na Boha. Děkovat za radost z jeho lásky, kterou kolem sebe rozdává a kterou občerstvuje další. Věřím, že pokud se modlíme za někoho, za koho se doopravdy takto s radostí modlit můžeme, je to pro nás velké občerstvení.

A třeba se můžeme zamyslet, jestli se právě takto mohou další lidé takto modlit za nás, jestli se naše projevuje naše víra a láska k dobrému, k prospěchu dalších kolem nás.

Onezimův příběh a Pavlova prosba
Vraťme se teď zpět do dopisu:

Filemonovi 1,8Ačkoli mám v Kristu plnou svobodu ti přikazovat, co se patří, 9pro lásku raději prosím já, Pavel, stařec a nyní i vězeň Krista Ježíše:

Vidíme, že Pavel by se i odvolal na to, že je apoštol – jak to dělá ve svých jiných dopisech – ale tady to úplně dělat nechce. V úvodu dopisu se ani takto nepředstavuje, začíná prostě Pavel, vězeň. Nezmiňuje žádné tituly, žádné zásluhy, co vše udělal, žádné zdůvodňování, i když si dle jiných dopisů je vědom, že je apoštol – tedy člověk, který má poslání jít na místa či do skupin, kde Bůh není známý, rozšiřovat tam církev a také se tam o církev starat, včetně povzbuzování a napomínání a třeba i nějaké organizace. Pavel se označuje se jen jako stařec a vězeň.

Pavel zde nepřikazuje, ale prosí a udává jediný důvod – lásku. Víme, že láska je nakonec to nejdůležitější, že je to něco, co vytrvá navždy. A o co tedy prosí?

Filemonovi 1,10Prosím tě za svého syna, kterého jsem zplodil ve vězení, za Onezima, 11který ti byl kdysi neužitečný, avšak nyní je tobě i mně prospěšný.

Prosí zde za Onezima. Představme si tu situaci několik let předtím. Filemon je člověk, který je asi docela zámožný. Měl velký dům ke scházení lidí, měl otroky. Jeden z jeho otroků se jmenuje Onezimos – což znamená užitečný. To jméno prý bylo u otroků celkem obvyklé, zejména pokud se někdo do otroctví narodil, prostě se už takto odmala označil tím, co jediné se od něj čekalo – aby byl užitečný. Filemon ho vlastnil a měl plné právo s ním dělat cokoliv. Jak chápeme z dopisu, Onezimos v nějakou chvíli Filemonovi utekl a dle pokračování dopisu dost možná i způsobil Filemonovi nějakou další škodu. Nevíme to jistě, ale můžeme si představit, že třeba něco rozbil, ukradl, prostě Filemon utrpěl ztrátu. Kdyby Onezima někdo chytil, dost možná by ho mohl čekat i trest smrti. Rozhodně se tedy nemůže k Filemonovi jen tak vrátit, aspoň tedy k původnímu Filemonovi.

Nevíme přesnou časovou souvislost, ale někdy mezitím se také stalo to, že Filemon uvěřil a dost možná skrze službu apoštola Pavla. Je zřejmé, že Pavel u Filemona pobýval, viděl, že se u něj schází církev, znal další věřící kolem něj.

A teď se stalo, že se uprchlý Onezimos setkal s Pavlem. Opět nevíme, jak k tomu došlo, jen to, že k setkání došlo ve vězení. Onezimos se schovával ve větším městě, kde je méně pravděpodobné, že ho někdo odhalí a zeptá se ho, kdo je zač. Možná zaslechl něco o svobodě, zaujalo ho to a chtěl si to poslechnout. Na Pavlovo vysvětlení, na jeho sdílení evangelia, se Onezimos obrátil. A když se tak s Pavlem bavili, říkal mu o svém dřívějším životě – o tom, jak žil u jistého Filemona, co mu provedl a možná i to, že ho to nyní mrzí. Pavel, když to slyšel, nechal si od Onezima ujasnit podrobnosti a bylo mu jasné, že Onezimos byl otrokem právě u Filemona, kterého tak dobře znal. Kterého možná přivedl ke Kristu stejně, jako k němu přivedl Onezima.

Je i možné to, že Onezimos se s Pavlem potkal přímo u Filemona. Že i tam slyšel Boží slovo na setkání tamní církve, ale nereagoval na to. A že nyní, když je pod tlakem, najednou k němu evangelium promluvilo. Často je to tak i s námi – v dobrých časech na Boha zas tak moc nemyslíme, zatímco když jsme pod tlakem, k Bohu se obracíme mnohem rychleji a ochotněji, ať už jsme na cestě k němu v jakékoliv fázi.

Ať už to bylo jakkoliv, nyní věřící Onezimos je u Pavla a Pavel ví, že patřil Filemonovi. Pavel se zde rozhodne, že pošle Onezima zpět. Ne samotného – protože kdyby ho po cestě někdo chytil, hrozila by mu smrt – posílá ho tedy s dopisem a pravděpodobně i s průvodcem. Doslova prosí „za svého syna, kterého jsem zplodil ve vězení“, tedy za Onezima, který se stal Pavlovým duchovním synem, který se obrátil právě ve vězení. A říká, že Onezimos byl přes své jméno původně neužitečný, ale že nyní je lidem kolem sebe prospěšný.

Filemonovi 1,12Toho ti posílám nazpět, jeho, to jest moje srdce. 13Chtěl jsem si ho ponechat u sebe, aby mi místo tebe sloužil v mém vězení pro evangelium, 14ale bez tvého souhlasu jsem nechtěl nic udělat, aby tvůj dobrý skutek nebyl jakoby z vynucení, ale z ochoty.

Pavel posílá Onezima zpět a říká, že je to jeho srdce. Onezimos asi původně nebyl zrovna prototyp cnosti, ale poté, co se obrátil, ho měl Pavel jako svého duchovního syna. Velmi mu na něm záleželo, ať už byl jeho původní charakter jakýkoliv. Dokonce píše, že uvažoval u tom, si prostě Onezima jako syna ponechat, a to k dobrému důvodu – pro evangelium. Určitě by si rád jako stařec ve vězení ponechal někoho, kdo doopravdy může být docela dobře k ruce i pro praktické záležitosti. Měl by na to právo? Asi bychom řekli, že ano. A asi i Filemon, kdyby se to dozvěděl, by nebyl proti tomu, aby si Pavel beztak uprchlého otroka, tj. někoho, komu už nelze tak věřit, nechal u sebe. Zvláště když jak Pavel píše, bral by to jako službu místo Filemona osobně. Možná by se to dalo brát jako Filemonův dobrý skutek – protože fakticky Onezimos byl jeho majetek a přenechával by ho Pavlovi – ale Pavel zde říká, ne, takto by to bylo jakoby z donucení, ale já bych chtěl, aby něco takového proběhlo dobrovolně. Ono to platí na obě strany – máme větší radost z dárku, který jsme dostali dobrovolně jako překvapení, ne z takového, který máme z formální povinnosti. Zrovna tak raději něco uděláme z naší dobrovolné ochoty, ne kvůli tomu, že nás někdo do něčeho nutí. Pavel tu nic nenařizuje, spíše prosí o dobrý skutek.

Filemonovi 1,15Snad právě proto byl pryč na chvíli, abys jej navždy přijal nazpět — 16ne již jako otroka, nýbrž více než otroka, jako milovaného bratra. Je obzvláště drahý mně, ale tím víc tobě: i jako člověk, i jako bratr v Pánu.

Čteme zde příklad toho, jak Bůh obrací věci tak, jak bychom nečekali. Pavel říká – snad právě proto. Snad právě proto Onezimos něco provedl a utekl, snad právě proto se setkal právě se mnou, snad právě proto zrovna tvůj otrok přišel ke mně. Prosí za Onezimovo přijetí, ale ne ledajaké přijetí. Ne něco ve smyslu – tak ho zas tak moc netrestej, nebo vždyť se zas tolik nestalo, vezmi ho a odpusť mu jeho útěk, ať ti slouží dál. Ne, říká, že Filemon má Onezima přijmout ně jako otroka, ale jako bratra. Zdůrazňuje, že Onezimos je nyní bratr v Pánu, že patří do stejné Boží rodiny jako Filemon. Pavel opakuje, jak mu je Onezimos drahý, ale zmiňuje, že tím více by měl být drahý i Filemonovi – a asi můžete také říci, jaký je to pocit, když přijde někdo, se kterým jste neměli nejlepší vztahy a tento vztah je urovnaný proměnou nás obou. Proměnou, kterou může způsobit jen Bůh, prošel jak Onezimos, tak Filemon. A pokud to pak probíhalo tak, jak je to v tomto dopise, dovedu si představit, jak radostné setkání to nakonec doopravdy mohlo být.

Dluh
Nicméně Pavel si přesto uvědomuje, že Onezimos Filemonovi reálně způsobil škodu.

Filemonovi 1,17Máš-li mě tedy za společníka, přijmi ho jako mne. 18Jestliže ti nějak uškodil nebo je ti něco dlužen, přičti to na můj účet. 19Já Pavel jsem to napsal vlastní rukou: já to nahradím. Abych ti nakonec nemusel říci, že mi dlužíš i sám sebe!

Pavel Filemonovi píše – jestli mě máš za společníka, tak… Vracíme se tak trochu k titulu z úvodu dopisu, kdy se hovoří o spolupracovníkovi. Je to možná trochu naléhání, ale v dobrém – prostě prosí o přijetí bývalého otroka jako spolupracovníka, jako společníka. Dokonce zde Pavel nabízí jakousi garanci – pokud je něco nevyrovnaného, ať to Filemon sepíše, Pavel to nahradí ze svého. Aby tomu dodal váhu, píše to do toho dopisu vlastní rukou. A připomíná, že Filemon má určitě dluh vůči Pavlovi minimálně po duchovní stránce, ve smyslu, že Filemon může být vděčný za své obrácení a za věčný život, který obdržel skrze Pavlovu službu, ať už přímo nebo nepřímo.

Závěr dopis
Tím jsme se dostali k závěru dopisu.

20Ano, bratře, ať mám z tebe radost v Pánu. Občerstvi mé srdce v Kristu! 21Píšu ti přesvědčen o tvé poslušnosti, neboť vím, že uděláš více, než říkám. 22Zároveň mi také připrav hostinskou místnost, neboť mám naději, že vám skrze vaše modlitby budu darován. 23Pozdravuje tě Epafras, můj spoluvězeň v Kristu Ježíši, 24a moji spolupracovníci Marek, Aristarchos, Démas a Lukáš. 25Milost Pána našeho Ježíše Krista s vaším duchem. Amen.

Pavel říká, že pokud to proběhne přijetím Onezima jako bratra, bude mít z Filemona radost. Zmiňuje, že Filemona zná a vyjadřuje naději, že to nakonec dopadne ještě lépe, než jak prosí ve svém dopise. A vyjadřuje i naději, že po propuštění z vězení přijde i osobně – vypadá to, že i dříve u Filemona ve zvláštní místnosti bydlel. Končí pozdravy od dalších spolupracovníků, z nichž některé najdeme i na jiných místech v Bibli. Koneckonců i samotného Onezima najdeme i v listu Koloským, ale to teď není důležité. Za zmínku stojí závěrečný pozdrav „Milost Pána našeho Ježíše Krista s vaším duchem“, který přesně v tomto znění používá Pavel i v listu Galatským a Filipským. Přeje Milost Pána Ježíše, což je nejen to, co potřebujeme, ale také to, o čem si každou chvíli můžeme uvědomovat, že máme a že za to můžeme být vděční.

Evangelium
Vraťme se ještě k obsahu toho dopisu. Vidíme, že Onezimos byl otrok, že patřil někomu, komu musel i třeba proti své vůli otročit. Vidíme také, že způsobil nějakou škodu, se kterou by měl možná problémy jí nějak uhradit. Koneckonců i jen útěk sám o sobě se jen tak neodpouštěl a celkově tak tedy dluh vůči Filemonovi je docela veliký. Pak ale přichází Pavel, který nabízí garanci splacení dluhu – a to tak, že veškerého dluhu. Pavel tak dělá jakéhosi prostředníka mezi Onezimem a Filemonem. V dopise pak vidíme naději, že Filemon přijme Onezima jako bratra, podobně jako když v podobenství o marnotratném synu otec přijme svého nezdárného syna s velkou radostí a s naprostým přijetím. Jsem si vědom toho, že Filemon asi předtím nebyl na své otroky nějak nezvykle milý, tak to přirovnání k milujícímu otci může trochu pokulhávat, na druhou stranu ještě více vyniká, jak Bůh je schopen díky své lásce vše otočit.

Ten příběh tak ukazuje i na nás. My jsme jako Onezimos. Byli jsme otroky hříchu, byli jsme v zajetí myšlení jen na sebe a kvůli tomu jsme dělali špatné věci. Působili jsme reálné škody lidem kolem nás i sobě. Nejvíce jsme ale ubližovali Bohu, kterého se veškerý hřích dotýká nejvíce. Toho dluhu jsme si nahromadili tolik, že ho prostě nemůžeme splatit – a to si do něj ještě dost do konce našeho života našim jednáním přidáme. Podobně jako Pavel dává garanci zaplacení Onezimova dluhu vůči Filemonovi, my máme podobného prostředníka vůči Bohu. Je jím Ježíš Kristus – trest, který jsme si pro náš dluh zasloužili, vzal na sebe. Pro ten dluh bychom si zasloužili věčné odloučení od Boha, bez jakékoliv možnosti návratu, prakticky jsme tak před Bohem byli mrtví. Ježíš ale náš dluh nejen že garantuje zaplatit, ale dokonce ho už plně zaplatil. Tím, že vstal z mrtvých, dokazuje, že to tak doopravdy bylo. A díky tomuto prostředníku Ježíši Kristu se můžeme vrátit k Bohu. A to ne jako otroci, ale jako Boží děti, jako Boží synové a dcery. Podobně jako když se Onezimos může vrátit k Filemonovi, který ho přivítá jako bratra, jako někoho, z jehož návratu má velkou radost. Protože mezi Onezimem a Filemonem nejde jen o vztah typu „máme vyrovnané dluhy, už nemusíš nic platit“, ale jde o vztah typu „teď jsi můj bratr a mám radost, že tě takto můžu přivítat“. Stejně tak při našem vztahu s Bohem nejde jen o vztah typu „někdo zaplatil za tvé dluhy“, ale o vztah „jsi moje dítě, se kterým chci být už navždy, se kterým chci svůj láskyplný vztah prohlubovat, pro které chci udělat vše, pro které mám připravený tak úžasný věčný život, jaký si ani neumíš představit“. Nejde jen o zaplacení dluhu, ale o naprosto jinou a lepší kvalitu vztahu.

Předpokládám, že Onezimos proti Pavlově garanci zaplacení dluhu moc nenamítal. Onezimos také asi nešel k Filemonovi se sebevědomým postojem, že teď mu musí Filemon nejen vše odpustit, ale ještě ho zahrnout ho vším, co má. Pro řekněme postoje srdce bez lásky má Pavel zcela opačné jednání v jiných svých listech. Také ale předpokládám, že Filemon ani po Pavlovi nakonec nic nechtěl, že vzal prostě dluh na sebe – podobně jako ho na sebe bere Bůh. Třeba dokonce Filemon dal Onezimovi nějaké dary a poslal ho zpět Pavlovi, aby mu mohl sloužit, nevíme. Vím ale, že mnozí z nás jsme s radostí přijali zaplacení našeho dluhu vůči Bohu prostřednictvím Ježíše Krista.

Závěr
Nicméně pokud je tu někdo, kdo ještě toto zaplacení svého dluhu vůči Bohu nepřijal, může to udělat – stačí říci Bohu, že přijímá garanci zaplacení dluhu za své hříchy skrze Ježíše Krista.

A co máme dělat my, kdo jsme už odpuštění dluhu skrze Ježíše Krista přijali? Učí nás o tom tento krátký list Filemonovi. Na první pohled tam není moc hlubokého učení jako v jiných Pavlových listech a skoro by se dalo říci, že je to jen krátký praktický soukromý dopis Filemonovi a jeho manželce Apfii, tedy lidem, kterým Onezimos patřil. Ukazuje na praktické Pavlovo jednání – snaží se ukázat, že jako věřící jsme bratři a sestry, že stejně jako Bůh odpustil tak moc nám, tak my máme odpouštět lidem kolem nás, a nejenom si odpouštět, ale snažit se o obnovené vztahy. Nedělá to nátlakem nebo příkazem, ale poukázáním na Boží milost, na lásku Ježíše Krista, aby toto probíhalo z naší ochoty. Protože to, že se to podaří, je opět jenom díky Boží milosti.

Tak nám do našich životů přeji, ať můžeme zažívat Boží odpuštění a smíření jak s Bohem, tak s dalšími lidmi kolem nás, skrze prostředníka Ježíše Krista.

Modlitba