Tělo Kristovo

Sdílejte s ostatními!


PDFPoznámky v PDF

Dnes bych si s vámi velmi rád popřemýšlel o jednom ze základních pilířů naší víry. Chtěl bych mluvit o církvi, jako o Těle Kristově. Věřím, že je velmi důležité mít hlubší povědomí o tom co je to Tělo Kristovo, neboli co to znamená, že jsme Tělo Kristovo. A to hlavně v teologickém smyslu, tedy ve smyslu, jak o něm přemýšlíme, to pak má velký vliv na náš praktický život, čehož bych se chtěl dnes jen dotknout. Chtěl bych ale vypíchnout jeden důležitý aspekt, který právě tělo s různými údy nádherně zobrazuje. Základem pro dnešní slovo jsou tyto dva texty z ep. ap. Pavla.

1. Ko 12,12-14
Neboť jako tělo je jedno, ač má mnoho údů a všechny údy jednoho těla, ačkoli je jich mnoho, jsou jedno tělo, tak i Kristus. Neboť v jednom Duchu jsme všichni byli pokřtěni v jedno tělo, ať Židé nebo Řekové, ať otroci nebo svobodní, a všichni jsme z jednoho Ducha dostali napít. Vždyť také tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů.

Ef 5,29-32
Neboť nikdo nemá své tělo v nenávisti, ale živí je a pečuje o ně, jako i Kristus o církev. Vždyť jsme údy jeho těla, z jeho masa a z jeho kostí. Proto opustí člověk otce i matku a přilne ke své ženě, a budou ti dva jedno tělo. Toto tajemství je veliké, vztahuji je však na Krista a na církev.

V současné době máme díky lékařské vědě velmi podrobné informace o tom, jak funguje lidské tělo. Přiznám se, že pro mne jsou některé věci vyloženě fascinující. Jakým způsobem tělo vlastně kooperuje, jak všechno pracuje společně pro jeden cíl. Jedna moje žákyně napsala v češtině i angličtině poměrně obsáhlý spis o tom, jak naše tělo vnímá zvuky, reaguje na ně a jak jsou v nervové soustavě zpracovávány. Schopnosti našeho těla jsou v této oblasti fascinující. Například dirigent je schopen a musí být schopen si zapamatovat neuvěřitelné množství zvuků, vědci tvrdí, že vedle právě vědců je to nejnáročnější profese. Také hráči např na smyčcové hudební nástroje musí ovládat velmi náročnou koordinaci pohybů, zpracovávat nejen zvuky, nebo jejich zápis, ale interpretovat a tvořit ty zvuky. Když bychom se zaměřili na symfonický orchestr tak zde dochází k ohromující kooperaci většího množství lidí, kteří společně interpretují jednu hudební skladbu. Jsem hluboce přesvědčen, že právě orchestr je velmi vhodným obrazem, který nám ukazuje na duchovní význam těla v biblickém slova smyslu. Víme, že ap. Pavel na jednom místě mluví o rozdílných zvucích některých hudebních nástrojů (1 Kor 14,7-9) a o jejich použití. Stejně, jako jsou nezastupitelné a jedinečné zvuky jednotlivých nástrojů v symfonickém orchestru, tak jsou nezastupitelné a jedinečné jednotlivé údy našeho těla. Ap. Pavel přirovnává církev k lidskému tělu a ve 12. kap. Kor tento obraz rozvíjí a vyučuje nás. Ve 27. verši nám říká, že my společně jsme tělo Kristovo a jednotlivě jsme údy tohoto těla. Výslovně zdůrazňuje, že údy se navzájem potřebují, např píše, že hlava nemůže říci nohám: nepotřebuji vás. Stejně tak nemůže říci oko ruce: nepotřebuji tě (verš 21). Věřím, že toto je velmi důležité. Zjevně jako církev nejsme pouze jen jednotlivci, ale jsme tělem, které má určitý úkol a bez vzájemné spolupráce jednotlivých údů ho nelze splnit. Tak jako bez vzájemné spolupráce všech hráčů orchestru nemůže zaznít daná skladba v plnosti a správně, tak církev má podobný úkol, ke kterému jsou potřeba všichni. Zaměříme se na to, jaký je ten úkol. Co to je. Ap. Pavel také říká, že kdyby celé tělo bylo jen oko, kde by byl sluch? Kdyby celé tělo bylo jen ucho, kde by byl čich? Kdyby byl jen jeden úd, nebylo by tělo(verš17). Tělo má obrovský význam. Úd bez těla, nebo pouze část údů je zjevně nedostačující pro Boží záměr. Ap. Pavel v 22 verši jasně říká, že údy těla, které se zdají být slabší, nebo méně významné jsou nezbytné. Slyšíte dobře, jsou nezbytné. Pro něco jsou nepostradatelné. Opět se musím připomenout. Pro co? Co je to? Další velmi důležitá věc. Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů (verš 14). Tělo v biblickém duchovním smyslu není jednotvárné ani uniformní, skládá se z mnoha rozdílných údů. To že někdo není oko, ale ucho v přeneseném významu znamená, že nepřestává být součástí těla (verš 16). Když se vrátím ke slovu z Efezským tak ap. Pavel zde mluví o velikém tajemství vtahu Krista a jeho těla-církve. Jsme údy jednoho těla, které je nevěstou Kristovou.

Nyní bych se rád vypravil trochu do minulosti a podíval se na jeden aspekt rozdílu reformačního a katolického učení. Věřím, že to určitým způsobem osvětluje situaci a náš základní aspekt. V době reformace byla určitá snaha určit a vyložit co je to církev a možná znáte pojem neviditelná církev. Reformace použila tento pojem, aby zdůraznila duchovní aspekt církve, který není vidět. Nestačí pouze činit vnější viditelné úkony, jako být pokřtěn, chodit ke svátostem a činit dobré skutky atd. Toto nemuselo být činěno z přesvědčení, ale pouze z prospěchu, nebo kvůli společenskému tlaku. Nemusela u toho být víra. Richard Wurmbrand v jedné ze svých knih popisuje situaci, kdy jeden z příslušníků tajné policie pronikl do rumunské církve a dokonce hlásal evangelium. Jak se dnes říká, infiltroval církev a aby byl věrohodný, dokonce i kázal. Vůbec nevěřil tomu, co říkal, a přece se na jeho kázání obrátili k Bohu lidé a přijali Krista. To ukazuje na práci a konání Ducha Svatého. O tom nedávno kázal Petr Jašek, když připomínal Kristova slova, že nyní je potřeba uctívat Boha v Duchu a v pravdě (J 4,23-24), ne jen na nějakém viditelném místě a viditelně. Děje se to v duchu. Stejně tak tělo Kristovo, tedy církev, je duchovní není to tělo viditelné lidskýma očima. Velmi dobře si také pamatuji na mé rozhovory s bratrem farářem Luďkem Rejchrtem. On mne v této oblasti vyučoval a dal si záležet na tom, abych rozpoznal církev od různých jiných náboženských uskupení. Vysvětloval mi, že klíčem k tomu, abych se dobře orientoval je uznání Boží trojjedinosti. Říkal, že se na tom prakticky všichni teologové z různých církví, nebo denominací shodují. Je nutné věřit v Boha Otce, poznat božství Pána Ježíše Krista a uctívat ho stejně jako Otce (J 5,23). Stejně tak je třeba být proměňován a formován Duchem svatým, který je zde na místě Kristově a zastupuje Ho v Jeho nepřítomnosti (J 14,26) a je také Bohem. O tom nedávno kázal Tomáš Grulich v kázání Čího jsme Ducha. Toto všechno se děje v duchu a není to vidět lidskýma očima, vnímáme to duchem, nebo chcete-li srdcem, ap. Pavel mluví o očích srdce (Ef 1,18). Je jedno zajímavé místo ve Skutcích apoštolů.

Sk 19,1-6
Stalo se, že když byl Apollos v Korintě, prošel Pavel hornatým vnitrozemím a přišel do Efezu, tam nalezl nějaké učedníky. Řekl jim: „Přijali jste Ducha Svatého, když jste uvěřili?“ Oni mu odpověděli: „Ne vždyť jsme ani neslyšeli, že je Duch Svatý.“ Řekl: “Jak jste byli pokřtěni?“ Oni řekli: “Janovým křtem“. Pavel řekl: „Jan křtil křtem pokání a říkal lidu, aby uvěřili v toho, který přijde po něm, to jest v Ježíše.“ Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jméno Pána Ježíše. A když na ně Pavel vložil ruce, přišel na ně Duch Svatý a oni mluvili jazyky a prorokovali.

Zde se dočteme o nějakých učednících, které Pavel potkal v Efezu. Jsou sice nazváni učedníky, poslouchali proroka Jana a dali se jím pokřtím, udělali určité kroky směrem k Bohu. To ale nestačilo. Až když uvěřili ve jméno Pána Ježíše, byl jim dán Duch Svatý, ne dříve. Pouze na tomto základě obdrželi Ducha Svatého. Můžeme říci, že součástí těla Kristova se stali až poté. Lidé, kteří nepřijmou Ježíše jako Pána a Boha nejsou součástí těla Kristova, ti kteří tak učiní a následují ho ano (J 20,28). Nejlépe tuto skutečnost shrnuje konec Matoušova evangelia. Je tam psáno:

Mat 28,18-19
Ježíš přistoupil a promluvil k nim: Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi. Jděte tedy a čiňte mi učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce Syna i Ducha Svatého.

Můžeme s jistotou s ap. Pavlem říci, že my všichni, kteří jme Krista přijali, jsme údy jednoho těla, těla Kristova, nevěsty Kristovy z Jeho masa a z Jeho kostí. Není vůbec podstatné, v jaké viditelné části církve jsme, v jaké denominaci, chcete-li. Toto není rozhodující faktor. Jsem hluboce přesvědčen, že to rozhodující je v duchu. Není rozhodující, jestli zachováváme sobotu, jako církev adventistů, není rozhodující, jestli mluvíme jazyky jako lidé v letničních církvích, není rozhodující, jak je správně řízena naše církev atd., i když samozřejmě tyto věci vliv na duchovní život mají. To jsou ale věci, které nejsou podstatné. Není podstatné ani určující, jestli věříme v druhý příchod Kristův před, uprostřed, nebo na konci velkého soužení. Všechny tyto věci neurčují, jestli jsme, nebo nejsme součástí těla Kristova, Kristovy nevěsty.

Ap. Pavel nás tedy vyučuje, že jsme jedno tělo. To mne vede k myšlence, kterou bych označil jako jedno nedělitelné tělo. Tělo je jeden funkční celek, nelze v něm oddělovat jeden úd od druhého. Ty údy jsou navzájem propojeny a spojeny. Když bych použil takový trochu naturalistický obraz z řeznické živnosti, představme si, že by se od těla oddělily, tedy uřízly nohy. To tělo by velmi dobře vidělo, mělo by oči, ale nemohlo by nikam dojít a vidělo by již jen to samé, nemohlo by se hnout z místa. Pokud bychom oddělily oči, mohlo by se sice pohybovat, ale nevidělo by kam jde a tak bychom mohli pokračovat. Zní to dost ošklivě, že ano? Jsem přesvědčen, že v duchovním významu oddělování jedněch údů od druhých také nevypadá moc dobře. Např. náboženská společnost Svědkové Jehovovi věří, že větší jejich část bude žít věčně na zemi a druhá menší část v nebi. To je přesně tento princip. Jako kdyby se hlava s části hrudi oddělila od těla a byla jinde než zbylé tělo. Chybí tam to spojení. Věřím, že mohu říci, že zde není něco v pořádku na tom vztahu. Jedni jsou odděleni od druhých, vnitřně i fakticky. A když bych to převedl do obrazu z mého povolání a odbornosti, tak je to jako kdybyste rozdělili orchestr na dvě části. Půlka by hrála na jednom a ta druhá půlka na jiném místě. Nedalo by se to poslouchat. Z té skladby by zbyli dvě torza a ani jedna část by nebyla schopna skladbu zahrát. Toto rozdělení, či oddělení chcete-li, je typické pro různé kastovní společnosti, nebo sekty. Troufnu si říci, že je to hlavní znak. Vždy tam jsou někteří, kteří jsou odděleni od těch druhých, nemohou jít do míst kam někteří ano, nemohou mít mezi sebou neomezený kontakt a zdaleka nevědí vše co ti druzí. Je tam vnitřně něco negativního ve vztahu jedněch k druhým. Chtěl bych nyní udělat jedno dílčí shrnutí. Proč je nezbytný každý úd? Je totiž z Kristova masa a z Jeho kostí, jak jsme četli, je spojen s Kristem, je s ním spolu s námi jedno tělo. Nelze ten úd vynechat ani oddělit. Jakmile bychom se o to pokoušeli, svědčí to o něčem negativním v nás ve vztahu k němu. Jakmile se oddělujeme od sebe navzájem, máme k sobě negativní vztah.

Když jsem nastoupil do práce, kde jsem již déle než 25 let tak jsem se postupně seznamoval s prostředím i lidmi. Zjistil jsem, že tam je několik bratrů v Kristu z katolické církve, kteří jsou i ve vyšších postaveních. Netajil jsem se s tím, že jsem evangelík.
-máme samozřejmě rozdílné názory na některé i duchovní věci
-vědí to velmi dobře oni i já
-velmi mi pomohl jeden z nich, je slepý
-řekl že bere všechny věřící v Krista ať jsou z KS nebo odjinud
-dal jasně najevo, že není někdo víc než já, ani někdo jiný než já, řekl jsem totéž
-je to člověk, který zastává náročnou funkci i když je slepý
-moc dobře ví, že potřebuje pomoc od druhých a to se promítá i do jeho víry
-velmi dobře spolu vycházíme, neřešíme rozdílné věci
-řešíme spolu odborné záležitosti našeho obdarování a v tom s ním prožívám často hlubší jednotu.
-za ta léta mu již důvěřuji a vím, že se na něho mohu spolehnout

Teď bych se chtěl posunout od nedělitelnosti Těla Kristova trochu dále. Tak trochu se podívat na jednotu z jednoho zajímavého úhlu. Pán Ježíš říká že jsou s Otcem jedno (Jan 10,30). Vždy jsem to chápal tak, že to znamená to, že Bůh Otec je Bůh a Pán Ježíš je také Bůh. Poslední dobou si uvědomuji a věřím, že mi Duch Svatý ukazuje ještě jednu důležitou věc, která se toho týká. Jsou-li Otec se Synem jedno, znamená to, že jsou spojeni. Jan ve svém evangeliu dokonce píše že Syn je v lůnu Otcově, což je obraz hlubokého spojení, hlubokého vztahu (Jan 1,18). Když se začteme do velekněžské modlitby v 17, kapitole Janova evangelia, nalezneme tam jak se Pán Ježíš modlí za své učedníky a říká:

Jan 17,20-23
Neprosím jen za ně. Prosím i za ty, kteří uvěří skrze jejich slovo. Ať jsou všichni jedno, jako ty Otče, ve mně a já v Tobě, ať jsou i oni jedno v nás, aby svět věřil, že jsi mne poslal. Dal jsem jim slávu, kterou jsi dal mně, aby byli jedno, jako my jsme jedno. Já v nich a ty ve mně, aby byli dokonale jedno a aby svět poznal, že jsi mne poslal a že jsi je miloval, jako jsi miloval mne.

Velmi naléhavě si uvědomuji, že Pán říká, že máme být spojeni navzájem v jedno. A jsme u té základní důležité věci, kterou chci vypíchnout. Pán také říká, že budeme-li jedno, spojeni s Ním a spolu v jednom těle tak svět pozná, že Ho Bůh poslal. To je něco jako naše společné svědectví, a to je náš společný úkol. To není možné učinit jednotlivě, ani to nemůže učinit nějaká část církve. To by pak bylo jako ta část orchestru, která se snaží zahrát skladbu pro všechny, o které jsem mluvil výše. Bylo by to jen neurčité torzo, postrádající výpovědní hodnotu. Pouhá část orchestru nezahraje skladbu pro celý orchestr. Pán Ježíš výslovně říká, že rozdělený dům neobstojí (Mat 12,25). Pán Ježíš se modlí abychom byli jedno jako je On s Otcem, aby ho svět poznal a uvěřil mu. Věřím, že to je něco, co se má stát ještě před Jeho druhým příchodem. Věřím také, že se to stane, přece nezůstane nevyslyšena Kristova modlitba. Jan má ve svých spisech ještě jedno velmi zajímavé místo. Je to ve Zjevení ve 12. kapitole.

Mluví se zde o ženě oděné sluncem, pod nohama měsíc s korunou z 12 hvězd, která porodí syna-muže, který má pást všechny národy. Jsem hluboce přesvědčený, že je to ta, která je jedno, jako Otec a Syn jsou jedno. Že je to ta, ve které již není Žid ani Řek, otrok nebo svobodný, ale všichni spojeni v jedno tělo v Kristu. Oděná sluncem znamená, že je oděna Bohem, který je láska, protože láska je poutem dokonalosti (Kol 3,14). Pod nohama má měsíc, to znamená, že je skutečnou matkou mnohých. V Josefově snu měsíc zobrazuje jeho matku. Má na hlavě korunu z dvanácti hvězd, to ukazuje na její královský původ a autoritu. Symbolizuje 12 kmenů Izraele a 12 apoštolů beránkových. Obraz porodu věřím zde ukazuje na to, že skrze církev má být Kristus plně zjeven světu. Dnes je svět hodně individualistický, obávám se, že to má určitým způsobem i vliv na církev. Naším úkolem je ale právě růst nejen individuálně, ale hlavně ve schopnosti tvořit společenství. Být schopni tvořit podobný celek jakým naše lidské tělo je nádherným obrazem. Být schopni tvořit to duchovní tělo, navzájem spolupracovat a pracovat všichni přednostně pro jeden velmi důležitý úkol. Všimněme si prosím ještě jedné věci. Hned po tomto oddíle byl Satan svržen z nebe na zem a přišel o svoji nebeskou autoritu. Věřím, že to spolu úzce souvisí a že Bůh pak skutečně brzy srazí Satana pod naše nohy, jak píše ap. Pavel (Řím 16,19-20).

Když bych se vrátil k mé práci. Myslím, že křesťané, kteří tam jsme máme dobré vztahy. Myslím že celkově lidé, kteří tam pracují ve vedoucích funkcích jsou lidé na správných místech. Už jsem několikrát slyšel od lidí z vnějšku, že na naší škole je rodinný duch. Také se děje jedna moc hezká věc. Přicházejí zpět naši žáci a přivádějí své děti opět do naší školy a říkají, že u nás cítili moc dobře. Mnozí naši žáci již u nás pracují. Nejsme v žádném případě dokonalí, ale musím se přiznat, že já se tam cítím také dobře.

Na závěr bych ještě rád přečetl slova ap. Pavla.

Ef 4,11-16
To on rozdal své dary-apoštoly, proroky, evangelisty, pastýře a učitele-pro přípravu svatých k dílu služby, aby se Kristovo tělo budovalo, aby nakonec všichni dospěli k jednotě víry a poznání Božího Syna, k dokonalému lidství, k plné míře Kristovy dospělosti. Nesmíme proto nadále zůstat nemluvňaty zmítanými a unášenými kdejakým poryvem učení, lidskou prohnaností a vychytralým sváděním k bludu. Máme mluvit pravdu v lásce a v každém ohledu růst v Krista, který je hlavou. Z Něj celé tělo spojené a svázané pomocí všech tkání, roste a buduje se v lásce, když každá jednotlivá část plní úkol, který ji náleží.

Amen