Duchovní růst

Sdílejte s ostatními!


PDFPoznámky v PDF        PDFSlidy v PDF

Modlitba

Úvod
Chtěl bych se spolu s vámi zamyslet nad tématem duchovního růstu. Vlastně bych chtěl trochu navázat na několik předchozích kázání – Zdeněk skončil své kázání o církvi veršem, kde se říká, že nemáme zůstat nemluvňaty, ale růst v Krista. Petr při kázání o uctívání Boha mluvil mimo jiné o duchovním domě, kde my jsme jako kameny. Posledně Honza mluvil o vyrovnanosti v našem životě. A během všech těchto kázání jsem se vracel k tomu, co to vlastně znamená nějakým způsobem růst.

Dítě, mládenec, otec
Chtěl bych to ukázat na třech příkladech. Začněme prvním z nich, přečtu

1 Janův 2, 12Píšu vám, dítky, že jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho jméno. 13Píšu vám, otcové, že jste poznali toho, který je od počátku; píšu vám, mládenci, že jste přemohli toho Zlého.

Vidíme tu tři věkové skupiny. Přemýšlejme o paralele našich životů s duchovním životem. Nejprve zde máme děti, které přijímají odpuštění hříchů. Dítě je člověk, který se nově narodí a zejména přijímá. Od mala dostává mateřské mléko, pak postupně poznává další a další věci, jak roste, tak dostává nové zodpovědnosti a povinnosti a dorůstá. Křesťanský duchovní život člověka stojí na jednom základě – na tom, že člověk přijme odpuštění svých hříchů. Na tom, že přijme to, že Ježíš Kristus jako Boží Syn položil svůj život za onoho člověka, že vstal z mrtvých a že jen díky tomu má daný člověk odpuštěné své hříchy. Své hříchy minulé, současné i budoucí. Duchovní dítě toto přijme při svém narození.

Samozřejmě tak jako dítě roste, přijímá více a více, dozvídá se, jak ho alespoň ve funkčních rodinách přijímají jeho rodiče a to, že je mají rodiče rádi a že o ně stojí, se dozvídají v mnoha dalších situacích. Učí se pomalu, že ne vše na světě je jen pro něj, učí se, že nakonec největší radost je být s někým dalším a něco udělat pro někoho jiného, učí se pod vedením rodičů z toho, co se mu třeba úplně nepovedlo. A mimochodem tu vidíme i důležitost Boží rodiny, tedy toho, na co se zaměřoval Zdeněk. Dítě těžko může nějak růst bez rodiny a pokud by si dítě samo vybralo, že prostě do rodiny už patřit nechce, nechce se účastnit rodinného života, asi chápeme, že to nemusí dopadnout dobře. Podobně u duchovního dítěte si někdo může říci, že se života církve účastnit nechce, a pak to má své důsledky na duchovní růst.

Dále zde máme mládence. Děti přijaly odpuštění hříchů. O mládencích čteme, že přemohli toho Zlého. Mládenci tedy něco konají, nějakým způsobem pracují. A každá práce vyžaduje… práci. Mládenci už mají nějaké zkušenosti, uvádějí myšlenky ve skutek, a to zejména vítězství nad zlým. V jejich duchovním životě se projevuje to, že postupně něco s Bohem zažívají a že svým úsilím nejen že přijímají odpuštění hříchů, ale také se dle toho více a více prakticky chovají. Nejen že ví, že je hřích něco špatného udělat, ale také mnohem méně ty špatné věci dělají. Nejen že ví, že je hřích něco špatného si myslet, ale také mnohem méně zůstávají u špatných myšlenek, hned se s nimi rozloučí. Nejen že ví, že hřích je o někom druhém něco špatného říkat, třeba pomlouvat, ale také si to uvědomují a mnohem méně něco takového dělají. A také ví, že hřích je nepomoci někomu, kde jasně ví, že je to v našich silách, a také tu pomoc doopravdy reálně prakticky provedou – ať už je to třeba povzbuzení, potěšení, projevení zájmu, nebo třeba i praktická pomoc v nouzi.

Jak se stávají z dětí mládenci? V našem životě skrze pubertu, tedy v období, kdy si dospívající člověk uvědomuje, že za sebe má převzít zodpovědnost. A nechce se mu – já si pamatuji na sobě, jak mi nebylo zrovna příjemné, že jsem se musel třeba o někoho postarat, nebo že jsem dostal nějakou práci, která byla pro ostatní, a nejen pro mne. Že musím dělat něco, co zasahuje do mého světa, který byl přece jen pro mne. Že jsem si myslel, že vím mnohem lépe než mí rodiče, jak by to mělo být. V duchovní životě může přicházet něco podobného. Myslíme si třeba, že Bůh to nějak nemá ve svých rukou a chceme se stáhnout. Myslíme si, že moc dobře víme, co je dobré pro nás, a nechceme naslouchat Bohu, který má jiný názor. Myslíme si, že by nám v jiné rodině bylo lépe, že z této rodiny nemáme už co přijmout a ani tam nechceme nic dát.

Možná vás to překvapí, ale kdybych neřekl osobní zkušenost, tak by to asi nebylo celé. Třeba si třeba pamatuji, jak jsem v jednu chvíli uvažoval, jestli mi některé věci v tomto sboru stojí za to. Třeba i to, jestli si nehledat jiný sbor, protože jsem se třeba snažil udělat něco dobrého, bojoval jsem za to, nakonec se to povedlo – a sklidil jsem za to jen výčitky od více lidí. Musím ale říci, že se to pak velmi rychle vyjasnilo. Nebo jsem třeba šel za někým s tím, že mu za něco konkrétního poděkuji a dotyčný na mě vysypal jen výtky. Takové věci samozřejmě nejsou příjemné, ale jsem rád, že už vím, že to v klidu můžu přenechat Bohu, že to můžu nechat na modlitby. Že i Pán Ježíš zažil tolik odmítnutí a protivenství, že si já osobně nemám vůbec na co stěžovat. Že modlit se za někoho, kdo mi udělal něco nedobrého, je nakonec to nejlepší a že to přináší doopravdové odpuštění. Že si můžu uvědomovat, že prostě ve všech nedorozuměních jde o to, že si je ten zlý chce použít pro rozbití jednoty. Že nebojujeme proti člověku, ale proti tomu, co si v daném člověku – a podotýkám včetně mě – chce ke zlému použít ten zlý. Jak jsem řekl, stále mne občas překvapuje, jaké myšlenky mě někdy napadají a jak se pak neudržím a i když v okamžiku, kdy mi to letí z úst, vnímám, že to není dobré, tak to přesto dořeknu. No a pak se nemůžu vůbec divit, že se to stává i jiným. Každopádně tady čteme, že mládenci ví, že v mnoha situacích toho zlého přemohli a tak je další podobné situace zaskočí méně a méně. Mohou si dávat pozor, aby se k něčemu zlému nedali použít – a každý máme nějaký silný rys naší osobnosti nebo nějaký talent, kde se můžeme rozhodnout ho používat k dobrému nebo ke zlému.

Říkali jsme si tedy, že děti přijímají, mládenci konají a co otcové? Otcově věcí – čteme, že poznali toho, který je od počátku. Už znají Boha více a lépe než ostatní. Hodně s Bohem prožili, více rozumějí jeho záměrům, jsou nejvíce zralí. Dosáhli toho tak, že toho jako mládenci s Bohem hodně udělali. A to hodně udělali může znamenat plno věcí – například vychovali své děti, ve svém zaměstnání nebo podnikání jsou to lidé, se kterými další chtějí spolupracovat. Kdo s nimi někde byl, vzpomíná na to v dobrém, ne tak, že už je nikdy nechce raději ani vidět, ale tak, že z nich vyzařovalo dobré. Jejich známí, sousedé, širší rodina a podobně ví, že jsou spolehliví, laskaví, pravdiví, že se na ně mohou obrátit. Ví, že když tito lidé procházeli nějakou krizí, například manželskou nebo jinou vztahovou, nebo třeba nějakou nemocí, že se obraceli na Boha a tyto situace prošli tak, jak by to lidé, kteří Boha neznají, ani nemohli pochopit. Že nabídli praktickou pomoc a pomohli. Možná do toho patří i to, co kdo vykonal pro ostatní v církvi, ale upřímně řečeno – to předchozí může být důležitější, zejména když za službou v církvi je skrytá neupřímná potřeba se prosadit. Skrze toto vše otcové prostě vědí.

Opět řeknu něco osobního – neodvažuji se za sebe říkat, jestli jsem duchovní dítě nebo už snad přece jen třeba procházím pomalu pubertou k mládenci, ale co mě několikrát zaskočilo, je následující: občas v nějaké situaci mám okamžitě jasno, co by se mělo udělat a hned se do toho chci pustit. V našem sboru ale máme lidi, které považuji za duchovní otce, za lidi, kteří toho s Bohem zažili už hodně a hodněkrát na zlým zvítězili. A pak zpětně koukám, jak jsem chtěl třeba udělat nějakou akci nebo do něčeho rovnou skočit, ale tito lidé řekli – raději se za to pojďme modlit. Nebo – ale ještě musíme zvážit něco dalšího, co mi úplně unikalo. A v tom asi tak vidím ten rozdíl. Nechci tím říci, že něco dělat je špatné – to právě naopak, Bůh po nás nechce, abychom nečinně seděli – ale přece jen za sebe vnímám, jak otcové poskytnou moudrost, kterou mládenci prostě nemají. A tu moudrost získali tím, že něco s Bohem dělali.

Vidíme tu tedy v duchovním růstu postupně děti, které přijímají, mládence, kteří konají, a otce, kteří vědí.

Pole a růst
Pojďme se podívat na jiný příměr duchovního růstu a přečtěme si

1 Korintským 3,6 Já jsem zasadil, Apollos zalil, ale Bůh dával růst. 7Tedy ani ten, kdo sází, ani ten, kdo zalévá, nejsou něčím zvláštním, ale Bůh, který dává růst. 8Ten, kdo sází, i ten, kdo zalévá, jsou jedno, každý však dostane svou vlastní mzdu podle své námahy. 9Neboť jsme Boží spolupracovníci; vy jste Boží pole, …

Končí to tím, že jsme Boží pole. Jinde v Bibli se říká třeba Boží vinice a dají se najít další podobná přirovnání, ale zůstaňme u toho pole. Co to znamená?

Bůh zasel své semínko do půdy našich životů a očekává nějakou sklizeň. Stejně jako zemědělec očekává, že semínko vzejde, vyroste a dá úrodu. Zemědělec chce dobrou půdu, a hodně na ní pracuje – orá, seje, obdělává, pleje plevel a hlavně – čeká. Čeká na odměnu za svou práci, čeká na úrodu. Může se stát, že úroda není a to je samozřejmě smutné. Stejně jako se zemědělec stará o své obilí, tak se Bůh stará o náš duchovní růst. Jak jsme četli, jsou lidé, co sázejí, zavlažují, odstraňují plevel a tak dále, ale kdo dává růst, je Bůh. Podobně je to v našich duchovních životech – Bůh dává růst, stimuluje ho, ale vyžaduje na tom naši spolupráci.

Představme si tedy, že jsme správci Božího pole a máme za to pole zodpovědnost. My jsme to pole a máme zodpovědnost za to, co na něm vyroste.

Začněme prvním krokem – sázením. Čteme

Jeremiáš 4,3 Neboť toto praví Hospodin judským mužům a Jeruzalému: Zorejte si úhor a nezasévejte do trní!

Co to znamená? Pokušení zemědělce může být to, že prostě zemi nezorá, protože je to práce. Nestihl to, třeba měl jinou práci, a už potřebuje už zasadit. Zasadí tak do tvrdé země, kde roste trní, aby udělal aspoň něco, ale jakou může pak čekat úrodu? Nemusíme být odborníci, abychom tušili, že to asi nebude nic moc.

Orání půdu rozruší, provzdušní, dále dojde k zaorání zbytků, hnojiva, a také se tím zamezí růstu plevele. Když se semínko dostane do takto připravené půdy, je mnohem lépe připravené na pořádný vzrůst. Jak můžeme udělat něco podobného v našich životech? Chceme něco podobného – rozrušit svou tvrdou půdu třeba tím, že ve zlomenosti reagujeme na usvědčení Ducha svatého z hříchu. Nenecháme toto usvědčení po sobě sklouznout, ale udržujeme naší půdu rozrušenou a otevřenou k přijetí semínka. Nereagujeme tak, že bychom se snažili ospravedlnit, nebo že bychom byli naštvaní, nebo dokonce toto usvědčení odmítli, ale reagujeme pokáním, tedy odvrácením se od toho, co jsme udělali špatně. Když řekneme Bohu, že nám to je líto, že děkujeme za odpuštění prostřednictvím oběti Ježíše Krista, a že se od těchto věcí odvracíme, je to něco, co nám přináší obdělání naší půdy. Tímto způsobem udržujeme půdu svého srdce obdělanou – a za sebe musím říci, že mám příležitost z něčeho činit pokání každý den.

Vím, že můžu také zaorat zbytky starých věcí. A že i když to třeba nebyly dobré věci, tak tím, že jsem je prožil, mohou nakonec posloužit jako hnojivo, jako posílení nového a lepšího. Také vím, že můžu ve svém životě zaorat veškerý plevel, aby ztratil kořeny, aby byl rozdrcený a aby neutiskoval růst dobrého. Opět, jako v případě dospívání z dítěte k mládenci, přebíráme zodpovědnost a něco ve svém životě konáme.

A co dále, když máme půdu správně připravenou?

Ozeáš 10,12 Zasévejte si pro spravedlnost, sklízejte podle milosrdenství, zorejte si úhor! Je čas hledat Hospodina, dokud nepřijde a nezavlaží vás spravedlností.

Vidím tam to, že po zasetí můžeme čekat za zavlažení a na růst, který dává Bůh. Pak dle jeho milosrdenství můžeme doopravdy sklízet. Protože v našem životě nemá být jen orání, ale také sklizeň, tedy to, že vydáme úrodu. Je potřeba práce, další obdělávání, vypořádávání se s plevelem, s nepřízní počasí, se zlodějem, s vlastní pohodlností, ale pokud toto vše nezanedbáme, pak dle Božího milosrdenství a požehnání doopravdy můžeme sklízet úrodu. A to je výsledkem našeho duchovního růstu.

Boží stavba
Tolik tedy k poli. Podívejme se na třetí příměr duchovního růstu. Můžeme si tu dočíst to, co jsme četli před chvílí:

1 Korintským 3,9 Neboť jsme Boží spolupracovníci; vy jste Boží pole, Boží stavba. 10Podle Boží milosti, která mi byla dána, jsem jako moudrý stavitel položil základ a jiný na něm staví. Každý ať si dává pozor, jak na něm staví. 11Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je již položen, a tím je Ježíš Kristus. 12Jestliže někdo na tomto základě staví ze zlata, stříbra, drahých kamenů, dřeva, sena nebo slámy, 13dílo každého se stane zjevným. Ten den je ukáže, neboť se zjeví v ohni, a oheň vyzkouší dílo každého, jaké je. 14Jestliže někdo na tomto základě vystaví dílo a ono mu zůstane, dostane odměnu, 15jestliže mu jeho dílo shoří, utrpí škodu; sám se sice zachrání, ale jako skrze oheň.

Čteme tu, že jsme Boží stavba. Podobně jako u pole či u rostlin můžeme najít plno příměrů, ale mluvil jsem jen o jednom, a to o tom, že jsme Boží pole. Obdobně u stavby se dá mluvit třeba i o církvi jako celku, ale v tomto kontextu se soustřeďme na to, že my osobně jsme z pohledu duchovního růstu Boží stavba.

Co je potřeba pro stavbu nejdříve? Je to základ. Základ je to, co určuje, jak stavba bude moci dále růst. Kdesi jsem četl takový příměr, jak kdosi sledoval stavbu nějaké velké budovy. Stavba začala, ale nedělo se zdánlivě vůbec nic. Bylo tam plno dělníků a strojů, ale pořád se jen kopalo a betonovalo a prostě to byla nuda. Tohle trvalo třeba rok – kdy z vnějšího pohledu tam prostě bylo jen staveniště s velkou dírou, a celé to bylo zcela nezajímavé, až by si člověk říkal, že se tam nic neděje a co tam vlastně pořád dělají. A najednou došlo k tomu, že základy byly položené a v porovnání s tím, že předtím se nedělo nic, najednou úžasnou rychlostí, třeba během několika měsíců, vyrostla na těchto základech celá hrubá stavba. Je to obdobné, jako když malé dítě ještě nic moc neumí, nebo když začíná klíčit semínko – nic se zdánlivě neděje, ale ve skutečnosti se v tomto období dějí velmi podstatné věci. Ono totiž i budova se dá postavit velmi rychle, z levného materiálu, s menší zručností, bez pořádného základu, ale pak je jasné, že bude méně trvanlivá. To nemusí být špatně pro případ, že to takto má budova pro nějaký dočasný účel být, třeba je to jen dočasný stan nebo nějaká kůlna na dříví, ale určitě nechceme, aby podobná budova reprezentovala náš život. Chceme, aby náš život ukazoval na budovu, která byla postavená podle dobrého projektu, která byla postavena zručně a poctivě a aby byla trvalá, aby nespadla při prvním problému.

Nejdříve čteme, že je podstatný základ. Pro křesťanský duchovní růst je základ jediný možný – a tím je Ježíš Kristus. Čteme, že ten základ už byl položený a na nás je, abychom si právě tento základ vybrali pro stavbu svého života. Pokud si vybereme jiný základ, nedá se mluvit o křesťanském životě – prostě to nedává smysl. Taková stavba, ať už jakákoliv, vůbec nemá šanci obstát ve zkoušce.

Ale podobně jako u pole – tím, že máme položený základ, naše práce neskončí. Ve verši 12 čteme

1 Korintským 3,12Jestliže někdo na tomto základě staví ze zlata, stříbra, drahých kamenů, dřeva, sena nebo slámy, 13dílo každého se stane zjevným.

tedy to, že máme svobodnou vůli k tomu si vybrat, jak budeme v naší stavbě pokračovat. Jsme jak Boží stavbou, tak staviteli této stavby, a jako stavitelé si můžeme vybrat, jestli zvolíme vzácné věci, které jsou sice drahé a znamenají hodně námahy, nebo jestli to jen tak nějak splácáme z materiálů, které jsou levné a rychleji se s nimi pracuje. Každý den si můžeme zvolit, jak budeme naši stavbu stavět. Základ máme, ten být změněn nemůže. Ale každý den se můžeme z Božího slova dovídat o správném charakteru, o správných zvycích a postojích. Můžeme se dozvídat, jak by měl křesťan vypadat, tedy jak by měla vypadat naše stavba. Když budeme stavět dle tohoto projektu, pak bude budova v Božích očích krásná a vydrží. Můžeme také tento projekt odmítnout a stavět z materiálů, které pro tento účel Bohu radost nedělají a pak naše budova neobstojí. Základ sice obstojí, ale naše budova shoří a nebude mít žádný dopad na věčnost. Půjde tak o promarněný život bez dosažení duchovní zralosti, podobně jako když nevydáme ze svého života žádnou úrodu, která by obstála pro věčnost. A uvědomme si, že v tomto přirovnání vidíme, že Bohu záleží především na materiálech, tedy na kvalitě. Nepomůže nám, pokud postavíme sto kůlniček na dříví, když po nás Bůh chce, abychom ze svého života postavili jednu jedinou kvalitní budovu.

Shrnutí

Řekli jsme si o třech ukázkách duchovního růstu – dospívání z dítěte v otce, práce na poli a práci na stavbě

Nejprve vidíme, že je potřeba nějaký začátek, a ten začátek dává Bůh. Ať už je to narození, semínko, nebo základ. V tomto na nás je, abychom tento začátek přijali, abychom ho neodhodili, ale dále s ním pracovali. Bez tohoto začátku vůbec nemá smysl o křesťanském duchovním růstu mluvit. Pokud je tu někdo, kdo tento začátek nepřijal, může říci Bohu, že chce žít s odpuštěním hříchů skrze Ježíše Krista, že chce semínko nového života, že chce stavět na základě položený Ježíšem Kristem. Kdo tento začátek přijal, ať si uvědomuje, že doopravdy nemá smysl dělat něco mimo tento počátek.

Také vidíme, že je třeba čas. Malému dítěti nepomůže, pokud si vezme pracovní nástroje svého táty nebo si oblékne věci svého dědečka, nebo chce rozhodovat o něčem, pro co ještě nedozrálo. To by mohlo působit směšně a někdy by to mohlo dítěti velmi ublížit. Na poli je třeba zasadit v pravý čas – ani brzo, ani pozdě – a pak je třeba víceméně hlavně čekat. Tak, aby mohla i úroda být sklizena v pravý čas. Podobně u stavby jde o kvalitu dle správného projektu, a taková stavba prostě nějaký čas zabere – i když to třeba nejprve vypadá, že se vlastně nic neděje.

Dále je pro duchovní růst potřeba vlastní snaha. Někdo má problém vyrůst z dítěte, které čeká jen na to, aby mohlo něco od dalších přijmout a jeho život je jedna velká výčitka, proč někdo jiný pro něj něco udělal špatně. Je třeba převzít vlastní zodpovědnost za to, do čeho každého z nás Bůh volá a doopravdy do toho s Bohem jít – bez toho duchovní růst do zralosti nenastane. Podobně na poli je třeba obdělávat svou půdu, kypřit jí, zaorávat to, co má být zaorané, chránit rostoucí obilí a nakonec i správně sklízet. Stejně jako je na stavbě plno práce – seznamovat se s projektem naší osobní stavby, vybírat pro stavbu ty správné materiály a pomocí nich stavbu kvalitně postavit.

Ano, lenost může doopravdy duchovní růst zastavit. Čteme o tom i v

Židům 5,11 O něm máme mnoho co říci a je to obtížné slovy vysvětlit, protože jste se stali línými ke slyšení. 12Neboť ačkoliv jste tou dobou měli být učiteli, opět potřebujete, aby vás někdo učil počáteční základy Božích výroků. Stali jste se těmi, kteří potřebují mléko, a ne hutný pokrm. 13Neboť každý, kdo potřebuje mléko, je nezkušený ve slově spravedlnosti, protože je ještě nemluvně. 14Pro dokonalé je však tuhý pokrm, pro ty, kteří mají smysly návykem vycvičeny k rozsuzování dobrého a zlého.

Čteme tu výtku, že je někdo líný ke slyšení, neroste a zůstává na úrovni nemluvněte. Ale to po nás Bůh nechce. Chce, abychom když už jsme se dozvěděli základy – a píše se o tom i v následující kapitole – tedy například že víme, co je to víra v Boha, odpuštění hříchů Ježíše Krista, pokání, vzkříšení mrtvých a věčný soud – můžeme pokročit dále. A jak čteme, další rozvoj přichází ze zkušeností života s Bohem, kde je základ mimo jiné i Bible a modlitba. Naše smysly se zlepšují cvičením a jejich používáním a postupně jsme tak lépe schopni rozsoudit dobré a zlé. Bez života s Bohem a bez námahy, bez překonávání překážek, nemůžeme čekat duchovní zralost.

Cíl duchovního růstu

Můžeme si nyní uvědomit, co po nás vlastně Bůh v duchovním růstu chce. Cílem našeho života není narození či znovuzrození ve smyslu přijetí věčného života – to je jen začátek. Přečtěme si

Efezským 4,13 dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a plného poznání Syna Božího, v dospělého muže, v míru postavy Kristovy plnosti, 14abychom již více nebyli jako děti, zmítáni vlnami a hnáni každým větrem učení v lidské nestálosti, v chytráctví k nastražené cestě bludu, 15nýbrž abychom byli pravdiví v lásce a rostli všemi způsoby v toho, který je hlavou, v Krista.

Bůh po nás to, abychom rostli do podoby Ježíše Krista. A to je doopravdy cílem našeho duchovního růstu, to je měřítko toho, kde jsme – ať už se jedná o zralost fyzickou, duševní, sociální nebo duchovní. Jinak řečeno to, jak se chováme sami k sobě, co dovolíme své mysli, co si do ní pustíme a jakými myšlenkami se zabýváme. Dále jak se chováme k dalším, ať jde o rodinu, přátele, nepřátele, ale třeba i k těm, koho vlastně známe jen skrze média. A konečně to, že Ježíš bral na sebe především roli služebníka, prokazoval lidem svou lásku a milost, ukazoval pokoru, poslušnost Bohu a vůbec společenství s Bohem Otcem. Žil tak, aby oslavoval Boha a ke stejnému účelu jsme stvořeni my a tam máme směřovat, to máme naplňovat, abychom mohli mít bližší a bližší společenství s Bohem.

My máme vnitřní hlad po růstu, je to něco, co je nám dané. Ale co bych chtěl říci na závěr je to, že to nejsme jenom my, kdo po růstu touží. Podobně jako správní rodiče touží po tom, aby jejich děti dobře vyrostly, tak stejně tak i Bůh touží po našem růstu, dává nám vše, co pro tento růst potřebujeme. Z našeho růstu se raduje, dává nám Ducha svatého, aby nás směřoval a aby nás v našem růstu doprovázel.

Tak nám všem přeji, ať můžeme opustit cokoliv, co nám třeba zrovna dnes v našem růstu brání a ať můžeme ve svém celém životě růst do podoby Ježíše Krista.

Modlitba