Naše radost | Církev bratrská v Kladně

PDF Poznámky v PDF PDF Slidy v PDF

Úvod & modlitba
Chtěl bych pokračovat v sérii dle 1. listu Tesalonickým. V této sérii jsme tu posledně slyšeli od Honzy Peška výklad o Božím slově a Boží slávě a dnes budeme pokračovat.
…

Úvod
Přečtěme si tedy dnešní text:

1. Tesalonickým 2,17Byli jsme, bratři, od vás na určitou dobu odloučeni, bylo to však jen tělem, ne srdcem; o to více jsme s velkou touhou usilovali spatřit vaši tvář. 18Proto jsme k vám chtěli přijít, já Pavel víc než jednou, ale Satan nám v tom zabránil. 19Kdo je naše naděje nebo radost nebo věnec chlouby, ne-li právě vy před naším Pánem Ježíšem při jeho příchodu? 20Vždyť vy jste naše sláva i radost.

Jen si připomeňme, že Tesalonika, dnes Soluň, bylo a je centrum řecké Makedonie. Tehdy i dnes jde o přístavní město a obchodní centrum. Jde o město s velkým počtem obyvatel, které Pavel dle navštívil při své druhé misijní cestě.

Přečtěme si o tom v knize Skutků:

Skutky 20,1 Procestovali Amfipolis a Apollonii a přišli do Tesaloniky, kde byla židovská synagoga. 2Podle svého zvyku k nim Pavel vstoupil a po tři soboty k nim mluvil na základě Písem. 3Vysvětloval a předkládal jim, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých a že „Ježíš, kterého já vám zvěstuji, to je ten Mesiáš. “ 4Někteří z nich se dali přesvědčit a připojili se k Pavlovi a Silasovi, také velké množství Řeků, kteří uctívali Boha, a nemálo předních žen. 5Židé si však, zachváceni žárlivostí, přibrali několik ničemných mužů z tržiště, vyvolali srocení davu a pobouřili město; napadli Jásonův dům a snažili se je předvést před lid. 6Když je nenalezli, vlekli Jásona a několik bratří k představeným města a křičeli: „Ti, kteří pobouřili celý svět, přišli také sem 7a Jáson je hostí. Ti všichni jednají proti císařovým ustanovením, neboť říkají, že králem je někdo jiný: Ježíš.“ 8Zneklidnili zástup i představené města, kteří to slyšeli. 9Ale když dostali od Jásona a ostatních záruku, propustili je. 10Bratři hned v noci vyslali Pavla a Silase do Beroje. Když tam přišli, odebrali se do židovské synagogy. 11A tamější Židé byli ušlechtilejší než ti v Tesalonice: přijali Slovo se vší dychtivostí a denně pečlivě zkoumali Písma, zdali je tomu tak.

Čteme tedy, že prostřednictvím služby Pavla a Silase se v Tesalonice obrátilo mnoho lidí, a to jak Židů, tak Řeků a čteme, že i nemálo předních žen. Neobešlo se to bez odezvy – tamější Židé žárlili, vyvolali nepokoj a předvedli jejich hostitele. Je zajímavé, že jako záminku měli, že Pavel se Silasem učí, že je králem Ježíš místo císaře, přitom zrovna tohle mohlo být Židům skoro jedno. Každopádně když tamní církev viděla, co se děje, ještě v noci odeslali Pavla a Silase pryč. Pokračovali pak dále, ale říkám to vše proto, abychom si uvědomili, v jakém rozpoložení asi Pavel Tesalonické opouštěl – na jedné straně tam bylo velké množství Řeků, kteří se stali křesťany, na druhé straně tam byli místní Židé, kterým se to hrubě nelíbilo, i když se považovali za Boží přívržence. Však také pak čteme, že v Beroji byli Židé ušlechtilejší než v Tesalonice.

Pavel tedy za těchto trochu dramatičtějších okolností Tesaloniku opouští a pokračuje ve své misijní cestě dál. Dále v tomto listu Tesalonickým pak čteme,

1. Tesalonickým 3,6Nyní však k nám od vás přišel Timoteus a přinesl nám radostnou zprávu o vaší víře a lásce i o tom, že na nás stále v dobrém vzpomínáte a toužíte nás spatřit stejně jako i my vás.

Představme si to: Pavel ví, že prostřednictvím jeho služby se v Tesalonice obrátilo plno lidí, které zná, se kterými mluvil, asi jim kázal, asi se s nimi modlil, s některými možná strávil hodně chvil a najednou musí Tesaloniku opustit, a to ještě v noci s tím, že neví, jak pak vlastně církev na tom místě bude pokračovat, jak bude schopná přežít. Věřím, že Pavel se za Tesalonické modlil, že se chtěl několikrát do Tesaloniky vrátit, ale že si zároveň uvědomoval, že jediný, kdo je schopen udržet církev při životě, je Bůh. Najednou přichází Timoteus a přináší Pavlovi zprávy o tom, že Tesaloničtí setrvávají ve víře a v lásce a že na Pavla a Silase vzpomínají a touží se s nimi opět potkat.

Odloučení a touha se sejít
Tento vztah a touha byly oboustranné, od Pavla jsme si četli následující:

1. Tesalonickým 2,17Byli jsme, bratři, od vás na určitou dobu odloučeni, bylo to však jen tělem, ne srdcem; o to více jsme s velkou touhou usilovali spatřit vaši tvář.

Pavel byl pryč, ale to pryč bylo jen fyzicky. I když byl v jiném městě a neměl možnost se setkat s nimi osobně nebo si s nimi jakkoliv jinak popovídat, přesto na Tesalonické myslel a modlil se za ně.

Když jsem tenhle verš četl, uvědomil jsem si, jak jsme byli začátkem tohoto školního roku odloučení s Danielou. Ona byla v jiném městě než já, já jsem byl doma s dětmi. Byli jsme odloučení ve smyslu, že jsme byli každý na jiném místě. Nemohli jsme se fyzicky potkat, ale srdcem jsme odloučení nebyli. A možná pro to odloučení jsme na sebe mysleli možná ještě více než obyčejně. Vím, jak jsme si každý den volali. Snažil jsem se udělat vše pro to, aby děti byly brzo navečeřené a šly se chystat spát – abychom pak měli nerušený čas pro popovídání, co dobrého nebo špatného jsme přes den zažili. Přes všední dny to byl často telefonát přes půl hodiny, pokud se tedy povedlo, aby děti měly vše aspoň nějak v pořádku, o víkendech to byl telefonát někdy i přes hodinu, prostě jsme si chtěli povědět vše, co bychom si normálně doma vyprávět nemuseli, protože to prostě vidíme tím, že žijeme spolu. Samozřejmě jsme se těšili, až se opět uvidíme osobně, i když jsme měli možnost se vidět přes kamery počítačů. Prostě to naše odloučení bylo tělem, ale ne srdcem. I když jsme spolu nebyli fyzicky, byli jsme spolu srdcem, tedy tak, že jsme na sebe mysleli, modlili jsme se za sebe navzájem, společně jsme si naplánovali čtení stejných úseků Bible. V tomto verši čteme

1. Tesalonickým 2,17Byli jsme … odloučeni … [a] o to více jsme s velkou touhou usilovali spatřit vaši tvář.

Přesně tak to bylo. Samozřejmě se na sebe těšíme přes den, kdy jsme třeba v práci nebo na nějaké cestě, ale víme, že se večer uvidíme. Ale pokud je odloučení na delší dobu, o to více a s velkou touhou se chceme sejít osobně. Samozřejmě, my jsme věděli, že se za nějakou dobu opět doopravdy osobně sejdeme – věděli jsme přesně den, kdy Daniela přijede zpět do Kladna a také jsme věděli, že jet takovou dálku třeba na víkend bohužel nedává smysl. A když Daniela přijížděla, tak posílala SMSky, v jakém městě je, kdy překročila hranice a jak už jede vlakem po České republice, až jsme se potkali na nádraží.

Možná jsme si zažili něco podobného v našem sboru i během lockdownu. Ve chvíli, kdy bylo vše uzavřené, kdy jsme se nescházeli na bohoslužby osobně, jsme byli nějakým způsobem, který bychom si v tomto případě rozhodně sami nevybrali, odloučeni. Vnější okolnosti nás odloučily, tělem, ale ne srdcem. Ano, byly online bohoslužby, byla online skupinka, a díky Bohu za to, ale osobní setkání je prostě něco jiného. A právě pro to odloučení jsme o to více měli touhu se setkat osobně. Pamatuji si do dnes, jaké to bylo úžasné vidět Vás po delší době, když jsme se opět sešli osobně, nejen na dálku.

Pavel byl od Tesalonických odloučený tělem ještě více. Neměl možnost si zavolat, nevěděl, co v Tesalonice děje, jestli vůbec tamní církev nějak přežívá, jak odolává útokům a soužení, které ostatně Pavel předpokládal, a i na místě osobně viděl. Byl s Tesalonickými srdcem, záleželo mu na nich, věděl, že jsou to jeho bratři a sestry v Kristu. A právě pro to odloučení o to více s velkou touhou on a jeho spolupracovníci usilovali se opět nějakým způsobem vidět. U Pavla byl ten vztah umocněný tím, že šlo o lidi, které přivedl k Pánu Ježíši. Šlo vlastně o jeho duchovní děti, o které mohl mít oprávněně obavy, jak pokračují ve svých životech. Dokonce v některých překladech čteme, že jde o odloučení rodičů a dětí, jako by Pavel osiřel. Rád by je doprovázel dál, ale pro odloučení to nešlo osobně. Pavel už to nemohl vydržet, tak k nim poslal Timotea. A pak bylo pro Pavla samozřejmě velkým povzbuzením se dozvědět, že Tesaloničtí i přes veškeré nesnáze setrvávají ve víře.

Zabránění sejití se
Pavel se určitě snažil se nějakým způsobem do Tesaloniky vrátit, to čteme v dalším verši

1. Tesalonickým 2,18Proto jsme k vám chtěli přijít, já Pavel víc než jednou, ale Satan nám v tom zabránil.

Tedy pro tu touhu se opět vidět osobně Pavel chtěl přijít a to více než jednou. Nejde tu jen o touhu typu, že se mihne myšlenka na to, jaké by bylo hezké se vidět. Já z toho verše vidím to, že Pavel prostě reálně podnikal nějaké kroky k tomu, aby mohl přijít. Nevím jaké, třeba přemýšlel a zjišťoval, jak se vydá na cestu. Dnes bychom třeba řekli, že měl sbaleno a měl rozmyšlené, jak na místo pojede. Podobná situace nastala víckrát, ale prostě se to nepovedlo.

A konkrétně čteme i proč – Satan nám v tom zabránil. Nevím, co se stalo, co do toho vlezlo, třeba měl jít s někým, kdo cestu odvolal, třeba byl nemocný, třeba ho někdo ze začátku cesty přepadl, těžko říct. Každopádně věděl, že v tomto případě v tom má prsty Satan.

Zabránit nějaké naší touze nemusí jen Satan – může to být i Bůh. Třeba ve Skutcích čteme jak Duch svatý nebo Duch Ježíšův zabránil Pavlovi a jeho spolupracovníkům jít nějakým směrem, až pak Pavel ve snu uviděl, kam konkrétně má jít dále. Ne vše, co si přejeme nějakým způsobem, se přesně takto či vůbec vyplní – Bůh nás může vést někam jinam, k něčemu, co je nakonec lepší.

V tomto případě ale Pavel věděl, že mu zabránil Satan. Jinak řečeno, Satanovi se doopravdy podařilo překazit to, aby se Pavel mohl vidět s církví v Tesalonice. Můžeme se ptát – jak to, doopravdy má takovou moc? Vidíme, že má. Samozřejmě Satan je stvořená bytost a tak může dělat jen to, co mu dovolí Bůh, je Bohu zcela poddán. Jak čteme i jinde, Bůh Satana nechává působit ve světě zlé věci, nechává ho působit zlé věci i křesťanům. Koneckonců, víme, že Satan pokoušel i Ježíše.

Na druhou stranu, Bůh dokáže obrátit tyto zlé věci k dobrému pro ty, kdo v Boha věří. Třeba zde to vidíme naprosto prakticky – Satan zabránil Pavlovi jít do Tesaloniky. Pavel tedy napsal dopis, který se nakonec stal součástí Bible, součástí Nového zákona. My si tento dopis dnes můžeme číst, můžeme nad ním přemýšlet a je to něco, skrze co k nám mluví Bůh. Kdyby Pavel do Tesaloniky šel osobně, tento dopis by nenapsal. Podobně Pavel byl několikrát ve vězení, a i to byla příležitost volat k Bohu a napsat další dopisy, které se dostaly do Bible. Tedy to, co bylo jednoznačně špatné a zlé, si Bůh použil k dobrému z hlediska věčnosti.

Zde dokonce čteme, že se Pavel něco snažil udělat více než jednou. Vnímal jako povolání od Boha se do Tesaloniky vrátit osobně, ale opakovaně mu v tom bylo zabráněno. Ono to tak je obecně – když chceme udělat něco pro Boží království, Satan tomu bude opakovaně bránit. Uvědomme si ale také, že Satan útočí jen pro to, že ví, že bez jeho útoků by bylo možné dobré věci vykonat – a proto se snaží tomu zabránit. My máme moc dobré věci uskutečnit – kdyby to nešlo, Satan by to nechal bez povšimnutí.

Na příkladě pokoušení Ježíše na poušti i vidíme, jaké taktiky Satan může použít. Všimněme si, že se snaží dobrou věc přerušit hned na začátku. Jakmile vidí, že Ježíš se k něčemu novému připravuje, přichází a útočí. Ten příběh je známý – Satan cituje z Bible, ale převrací texty z ní, argumentuje zdánlivě logicky, ale ve skutečnosti se snaží Ježíše svést od jeho cesty. Podobně to může být v našich životech – když třeba začínáme nějakou novou službu, můžeme si být skoro jistí, že hned někde za začátku nějak narazíme. Že přijde něco nečekaného a že to občas může být i něco od našich nejbližších. Že nepůjdou věci tak, jak bychom si přáli. A i proto zrod něčeho nového může trvat dlouho, nejen pro to, že je prostě vyžadovaná nějaká konkrétní práce, ale i proto, že můžeme čekat aktivní odpor, čili to, že se někdo vyloženě snaží to překazit. Čím je daná věc pro Boží království důležitější, tím větší odpor se dá od Satana čekat. Vůbec tím nechci říci, že by platilo, že pokud nezažíváme protivenství, pak asi nejdeme po Boží cestě. Jak jsem říkal, Bůh má moc nás ochránit, ale zároveň Ježíš a celá Bible mluví mnohokrát o tom, že jako křesťané prostě protivenství zažívat budeme a že s tím máme počítat. Dokonce i hned v další kapitole 1. Tesalonickým čteme, že nějaké soužení nás ve světě čeká, pokud budeme žít s Bohem.

Máme tedy propadnout malomyslnosti? To rozhodně ne. My můžeme mít blízký vztah s Bohem a to je to hlavní, o co jde. Od Boha nás dělí náš hřích, tedy vše, co děláme proti Bohu, co neděláme dle Boží vůle. Za to si zasloužíme odloučení od Boha. Bůh nás má ale tak rád, že poslal svého jediného Syna Ježíše Krista, který za naše hříchy zemřel na kříži, třetího dne vstal z mrtvých a tím nám vydobyl místo u Boha. Za naše hříchy musí být zaplaceno – a my si můžeme vybrat, jestli je necháme zaplatit Ježíše, a budeme tak moci žít s Bohem, nebo jestli si je zaplatíme sami, a budeme tak žít bez Boha. Volbu provedeme vírou – pokud uvěříme, že Ježíš Kristus zemřel za nás osobně, pak také my osobně máme své hříchy před Bohem odpuštěné. A pokud si zvolíme cestu s Bohem, dostáváme také průvodce Ducha svatého a dostáváme také Boží zbroj.

Efezským 6,10Nakonec, moji bratři, posilujte se v Pánu a v převaze jeho síly. 11Oblečte si celou výzbroj Boží, abyste se mohli postavit proti Ďáblovým nástrahám. 12Neboť náš zápas není proti krvi a tělu, ale proti vládám, proti autoritám, proti světovládcům této temnoty, proti duchovním mocnostem zla v nebeských oblastech. 13Proto vezměte na sebe celou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý vzepřít, všechno vykonat a zůstat stát. 14Stůjte tedy opásáni na bedrech pravdou, oblečeni v pancíř spravedlnosti, 15nohy obuté v připravenosti k službě evangelia pokoje; 16k tomu všemu vezměte štít víry, jímž budete moci uhasit všechny hořící šípy toho Zlého. 17A vezměte přilbu záchrany a meč Ducha, jímž je Boží slovo. 18Každou modlitbou a prosbou se v každý čas modlete duchem a k tomu bděte s veškerou vytrvalostí a prosbou za všechny svaté, 19i za mne, aby mi bylo dáno slovo, když otevřu ústa, abych směle oznámil tajemství evangelia…

Už na začátku čteme, že se máme posilovat v převaze Boží síly. Že náš zápas není proti tělu, proti jiným lidem, ale proti duchovním mocnostem, tedy zejména proti Satanovi. Bůh nám k tomu dává všechno, co je potřeba a na nás je jen si to vzít a používat. Satanovo působení tedy může být v našich životech překonáno. Jak vidíme, je to boj, není to něco, kde bychom nemuseli hnout prstem. Vidíme také, jak důležitá je modlitba, i to, že náš boj má směřovat k hlásání evangelia, ať už je to jakýmkoliv způsobem.

Koneckonců i v duchu našeho dnešního textu vidíme, že Satan se snaží překazit naše setkávání, naší spolupráci, protože bez toho nelze nést evangelium. Stačí malá nedorozumění a můžeme třeba chtít vzdát to, k čemu nás Bůh volá. Nicméně útoky vždy po nějaké době pominou, pokud se Satanu postavíme, záleží hlavně na tom, jestli si ponecháme hořkost, která nás do budoucna otráví, nebo jestli špatné věci necháme za námi a půjdeme dále.

Pavlova sláva a radost
Pojďme se podívat na třetí část dnešního textu.

1. Tesalonickým 2,19Kdo je naše naděje nebo radost nebo věnec chlouby, ne-li právě vy před naším Pánem Ježíšem při jeho příchodu? 20Vždyť vy jste naše sláva i radost.

Pavel má radost z toho, že se někteří lidé na jeho kázání obrátili k Bohu, že se mohli přiblížit více k Bohu, a že na cestě s Bohem či k Bohu setrvávají. Má radost z toho, že mohl různým lidem v Tesalonice sloužit, a že jeho práce měla takový užitek.

Ta jeho práce nebyla jednoduchá, na začátku jsme si četli, jak byl v podstatě z Tesaloniky vyhnaný pryč, pro jeho reálné ohrožení. Obecně kdekoliv zažíval nějaká protivenství, někde ho rovnou vyhodili, někde uvěznili. Přesto se nevzdával, šel dále a teď se raduje, když vidí, jak jeho bratři a sestry, kteří jsou zároveň jeho duchovními dětmi, jdou ve dále s vírou v Ježíše Krista.

Uvědomuje si, že při příchodu Pána Ježíše právě tohle bude to, co Ježíš ocení. Podobně i v našich životech – důležité je, kolika lidem jsme pomohli. O kolik lidí nám doopravdy šlo, ne kvůli naším cílům, ale kvůli nim. Kolika lidem jsme mohli prokázat lásku a kolik lidí by řeklo – ano, s tímto člověkem bych se chtěl opět někdy setkat, s tímto člověkem jsem stále v srdci, i když třeba teď nakrátko ne osobně. Dotyčné lidi jsme mohli přímo vést k Bohu, což je stejně často práce postupně více lidí, nebo jsme třeba nějak někomu pomohli v nesnázích, nebo jsme někoho mohli nasměřovat blíže k Bohu. Mohou to být lidé, kteří se z neznalosti Boha obrátili k Bohu, mohou to být lidé, kteří už v Boha věřili, ale potřebovali třeba utěšit, posunout někam dále, povzbudit, či potřebovali pomoci nést nějaké břemeno, ať už prakticky nebo na modlitbách.

Neříkám to proto, abychom snad začali takovéto lidi či takovéto formy prokázání lásky počítat a dělat si seznam pro Boha. Říkám to proto, že v našem textu vidíme, jak apoštol Pavel právě tohle považuje za to důležité. Považuje to za naději v tom, že tito lidé u Boha vytrvají. Považuje to za radost, prostě se raduje, že lidé, které osobně poznal, žijí dále s Bohem posvěcený život. Považuje to za věnec chlouby, tedy jako odměnu za nějakou námahu. A to vše zmiňuje jako důležité, když se postaví před Pána Ježíše a bude moci ukázat, že svůj život a vše, co od Boha dostal, nepromarnil. Dokonce mluví o své slávě – tedy o tom, že tímto bude dokonce nějak proslulý a známý. Vztahuje to vše nejen na sebe, ale mluví v množném čísle – všechna tato naděje, sláva, věnec a radost platí samozřejmě také pro jeho spolupracovníky.

Shrnutí
Přečtěme si celý dnešní úsek ještě jednou na konec:

A co my? Máme kolem sebe lidi, se kterými jsme srdcem a občas i tělem? Určitě ano – každý dle své povahy a třeba i dle svého obdarování – někdo má takového člověka jednoho, někdo více. Někdy to ten druhý člověk ani nemusí vědět, třeba když jsme s ním srdcem v tom, že se za něj modlíme. Bůh nám svěřil plno věcí, ať už jsou to dary v duchovní rovině nebo ve fyzické rovině, může jít o naše prostředky včetně financí a určitě jde o náš čas. Bůh nečeká, že to vše ve strachu z protivenství zahrabeme nepoužité nebo že to vše spotřebujeme jen pro sebe. Naopak víme, že druhým pomáhat, darovat, nějak je doprovázet, je to, co přináší radost. Bohužel také víme, že někdy můžeme čekat aktivní odpor – ale to by nás nemělo zastavit. Můžeme se podívat, čím se Satan snažil zastavit Ježíše a co zkouší i na nás: snaží se zpochybnit, že jsme Boží děti, že se o nás Bůh postará, že bychom měli dávat na první místo Boží království, snaží se zpochybnit, že si můžeme být jistí Boží ochranou. Protivenství tedy můžeme očekávat, ale Bůh nás v tom nenechává – dává nám východiska z problematických situací, dává nám Boží zbroj a dává nám modlitbu. Vždy můžeme být spolu s Bohem. Bůh nám dává i naše bratry a sestry, kteří mohou pomoci nést naše břemena. V tomto oddíle vidíme, že se Satan snaží zabránit tomu, abychom byli spolu, a zejména se snaží zabránit hlásání evangelia v širším smyslu. Nicméně když toto vše díky Boží milosti překonáme, čeká nás radost a sláva a dokonce odměna přirovnaná k věnci, který dostává vítěz.

Tak nám všem přeji, abychom se i v nadcházejícím týdnu mohli soustředit na věci, které jsou důležité pro Boha, které přetrvají na věčnost. Také nám přeji, ať můžeme vítězit ve zkouškách a v pokušeních, ať nás Bůh ochraňuje od zlého a pokud se přece jen dostaneme do nesnází, tak ať si Bůh může i takové nesnáze použít k dobrému. A konečně nám všem přeji, ať se můžeme radovat z naší práce pro Boha, ať si můžeme uvědomovat, že Bohu na nás záleží a že má velkou radost z toho, když se nám s jeho pomocí něco povede.

Modlitba
…