Studna horlivosti a pracovitosti

Sdílejte s ostatními!

PDFPoznámky v PDF        PDFSlidy v PDF

Úvod & modlitba
Chtěl bych dnes pokračovat v sérii Zakopané poklady inspirované knihou České studny, kde bychom se chtěli zamýšlet nad tím, co je třeba hledat a obnovovat a také proč vůbec jsou tyto věci pro Boha důležité. Posledně jsme tu slyšeli o dvou studnách od Františka v kázání na téma modlitby a uctívání. A dnes se pojďme podívat na horlivost a pracovitost.

Na začátek bych se rád pomodlil:

Studny
Tak tedy – nejprve jen zopakuji, proč se vlastně takovýmito studnami zabýváme. Asi znáte ten příběh, kdy Abraham kopal studny, aby měl vodu tak, kde zrovna pobýval. Otevíral tak zdroje požehnání. Když pak potřeboval vodu jeho syn Izák, chtěl navázat na předchozí dílo požehnání, tedy použít stejné studny. Nepřátelští Pelištejci ale tyto studny zasypali kamením. Udělali to jen proto, aby zabránili požehnání, které tak mohlo přicházet na svět, udělali to jen ze zloby. Jako když někdo ničí dílo někoho jiného, když se snaží zabránit tomu, aby mohlo přicházet požehnání. Izák si ale toto požehnání vzít nenechal, studny si nenechal ukrást a dokonce je začal čistit, aby je mohl používat stejně jako jeho otec Abrahám. A podobně je to s námi – my můžeme navazovat na studny, skrze které proudí požehnání lidem kolem nás. Jen víme, že občas jsou ty studny možná zapomenuté, možná jsme si některé nechali ukrást, možná jsme si některé nechali zasypat. Tak jak je to v našem životě se studnami horlivosti a pracovitosti? Pojďme si to připomínat a kopat. Pojďme se zamyslet, co konkrétně ve studnách pracovitosti a horlivosti mohou být ty kameny, které musíme odvalit, aby skrze nás mohlo proudit požehnání, tedy samé dobré věci, lidem kolem nás. A aby skrze ty vyčištěné studny mohlo být šířené Boží království, aby skrze ně mohl být oslavený náš Bůh.

Pracovitost
Začneme studnou pracovitosti, jakkoliv asi horlivost od pracovitosti určitě úplně oddělit nemůžeme. Na konci druhého dopisu do Tesaloniky apoštol Pavel píše následující:

2 Tesalonickým 3,7Vždyť sami víte, jak nás máte napodobovat, protože jsme mezi vámi nebyli neukáznění. 8Ani jsme u nikoho nejedli zadarmo chléb, ale dnem i nocí jsme s námahou a úsilím pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. 9Ne že bychom k tomu neměli právo, ale takto jsme vám dali sami sebe za vzor, abyste nás napodobovali. 10Neboť když jsme u vás byli, přikazovali jsme vám toto: Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí. 11Slyšíme totiž, že někteří mezi vámi žijí neukázněně, vůbec nepracují, ale zabývají se tím, do čeho jim nic není. 12Takovým přikazujeme a vyzýváme je v Pánu Ježíši Kristu, aby s tichostí pracovali a jedli vlastní chléb.

Proč jim něco takového vůbec píše? Dle předchozího textu v tomto dopise Tesaloničtí očekávali příchod Ježíše Krista každým dnem a tak přestali pracovat – říkali si, že už to stejně nemá smysl, když vše brzo skončí. To první, tedy očekávat příchod Ježíše Krista, je správně, ale to druhé, tedy nechtít pracovat, ne. Apoštol Pavel zde před tím varuje. A mimochodem je rozdíl nepracovat a nechtít pracovat – občas jsem tenhle verš slyšel v podání „kdo nepracuje, ať nejí“, ale ve skutečnost je tam „kdo nechce pracovat“ – protože někdo třeba pracovat chce a pak věřím, že si po nějaké době také práci vhodnou pro něj najde, zároveň je také pochopitelné, že to nemusí být hned. Ale zpět k tématu. Lidé jako Milíč z Kroměříže nebo Jan Hus a také čeští a moravští bratři stejně jako první církev žili v očekávání brzkého příchodu Ježíše Krista – byli přesvědčení, že se toho dožijí. A právě proto pokračovali v pilné práci a to jak duchovní, tak tělesné. Při svých živnostech se modlili, Boha chválili a vydávali svědectví. A při duchovní službě byli praktičtí a navzájem si pomáhali. Stejně tak bychom měli žít i my dnes.

Konkrétním příkladem je Milíč z Kroměříže, který se bez prostředků pustil do budování kaple pro studenty a pro prostitutky, které se obrátily k Bohu. Už jsme o tom slyšeli posledně – dělal to i přesto, že mu někteří říkali, že tak velkou potřebnou částku nesežene. I při stavbě ještě kázal, modlil se, sháněl sponzory a navštěvoval nemocné. A toto dílo se mu doopravdy povedlo dokončit. Dalším příkladem je Jan Hus. Ten studoval s tím, že si myslel, že až bude kněz, tak se bude mít dobře. A to bylo doopravdy jeho původním cílem – zajistit si relativně bezpracný život. Sám říkal „Protož já vyznávám svú zlú žádost, že když jsem byl žáčkem, tehdy měl sem mysl, abych brzo byl knězem, abych tak měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen“. Ale Bůh ho proměnil v pracovitého a horlivého člověka, kdy litoval své dřívější vysedávání po hospodách. Na jeho kázání nakonec chodila desetina tehdejších obyvatel Prahy. Podobně Jednota bratrská měl pracovitost jako hlavní zásadu – například každý kněz měl být vyučen i v nějakém řemeslnickém oboru, bratři měli společné podnikání a provozovali tak svá řemesla společně. A není pak divu, že když byla snaha o potlačení Jednoty bratrské prostřednictvím královského dekretu, tak se to moc nedařilo, protože mnozí páni na svých panstvích nechtěli přijít o takovéto pilné pracovníky. Podobně jsou svědectví z Herrnhutu neboli Ochranova, což byla vesnice na pozemcích hraběte Zinzendorfa, založená moravskými exulanty, kteří odcházeli kvůli svému pronásledování do Německa. V Ochranově pak pokračovala obnovená Jednota bratrská. A na tomto místě například Martin Dober ráno vedl bohoslužbu v sirotčinci, a pak seděl u hrnčířského kruhu a povídal si s návštěvami při práci. A opět – spousta exulantských osad bojovala o existenci, ale Ochranov prosperoval a vysílal misionáře. Pro misionáře pak bylo prvním krokem to, že museli být schopni se sami v daleké zemi uživit a až poté mohli být s dalšími i prakticky a hlásat lidem kolem sebe evangelium.

Tolik tedy k této studni pracovitosti. Vidíme, že naši duchovní předchůdci nám ukazují, že doopravdy máme z čeho čerpat. Stejně jako jiné studny, tato studna není zcela zasypaná. Ale na mohou být v ní nějaké kameny, které nám brání z ní čerpat. Některé kameny budou pro nás osobně, některé třeba pro nějakou skupinu, některé mohou být třeba i pro celé sbory. Zamyšlení už nechám na každém, jen tu některé kameny zmíním, abychom o nich věděli a mohli je odstranit a tak tu studnu uvolnit k většímu požehnání.

Kameny ve studni pracovitosti
Prvním kamenem ve studni pracovitosti je ztráta motivace. Kdykoliv něco děláme nejen pro Boha, přicházejí překážky nejrůznějšího druhu. My ale máme vědět, že překážky jsou očekávané. Že stejně jako nepřátelští Pelištejci zaházeli Abrahámovy studny, aby byly nepoužitelné, tak podobně při práci pro Pána Boha přichází satan a snaží se klást překážky, aby se dílo nepodařilo. Práce prostě vyžaduje překonávání překážek. My si máme uchovat motivaci v tom, že víme, pro koho naší práci děláme – že jí děláme pro Pána Ježíše. Mimochodem je k tomu příběh o zlomu v životě hraběte Zinzendorfa, který umožnil založení založení Ochranova. Mikuláš Ludvík Zinzendorf byl vedený k Bohu od mala, sám konal ve svém domě pobožnosti, ale jednou se v düsseldorfské obrazárně zastavil před obrazem ukřižovaného Ježíše Krista. Pod tím obrazem byl nápis „Toto učinil jsem pro tebe, co činíš ty pro mne?“ A vskutku, když si uvědomíme, že Pán Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy, očistil nás tak před Bohem a daroval nám tak věčný život v nebi spolu s ním, je to ro nás obrovská motivace žít pro něj. Pro Zinzendorfa byl zlom, když si ten nápis přečetl a sám pro sebe si na tu otázku „co činíš ty pro mne“ odpověděl „velmi málo“. Zaznamenal si pak do svého deníku o Ježíši Kristu následující: „Miloval jsem ho už dlouho, ale ve skutečnosti jsem pro něj nikdy nic neudělal. Od nynějška budu činit všechno, k čemu mě povede“. Tak ať to, že děláme věci pro Ježíše Krista je naší největší motivací, kterou si nenecháme vzít. A máme pro to obrovské zaslíbení – v evangeliu dle Matouše čteme:

Matouš 25,21 Jeho pán mu řekl: ‚Dobře, služebníku dobrý a věrný, byl jsi věrný nad málem, ustanovím tě nad mnohým; vejdi v radost svého pána.‘

A myslím si, že chceme právě toto slyšet od Boha – že jsme věrně sloužili s tím, co nám dal, a že budeme moci vejít v radost našeho Pána. Že nedopadneme jako služebník, kterého Bůh shledá neužitečným a kterého prostě vyhodí.

Druhým kamenem ve studni pracovitosti je lenost. Prostě se nám nechce. Ale uvědomme si – a stejně jako u jiných kamenů mluvím i ke mně – že lenost vede do otroctví a to nejen do otroctví ekonomického, ale zejména i do otroctví hříchu. Vidíme to na příkladu krále Davida. Král David, o kterém sám Bůh říká, že to byl muž dle Božího srdce, jednou místo toho, co by šel se svou armádou do války, zůstal ve svém paláci a lenošil. To asi na první pohled nemůžeme moc odsoudit poté, když vidíme, co vše už předtím pro Boha udělal. Ale jak se tak nudil a nic nedělal, tak spatřil manželku svého poddaného a zcizoložil s ní. Tak ho jeho lenost dovedla k hříchu. Tak ať se lenosti dokážeme vyhýbat, protože opět máme v Bibli zaslíbení i varování:

Přísloví 12,24 Ruka pilných bude vládnout, kdežto nedbalá ruka bude konat nucenou práci.

Tak ať jsou nám raději příkladem moravští Bratři, kterým Bůh svěřoval autoritu, moc i vládu i nad duchovním světem pro jejich věrnou a vytrvalou službou.

Třetím kamenem ve studni pracovitosti je strach. A to konkrétně strach z neúspěchu, z prohry, z vlastních chyb. A v Bibli čteme, že s tímto strachem bojovali mnozí. Například když Bůh povolával Mojžíše, tak Mojžíš pořád protestuje a vymlouvá se. Říká například „kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta“. Nebo „stejně mi neuvěří“ nebo „nejsem výmluvný, mám neobratná ústa“. Mojžíš v tom byl celkem vytrvalý, Bůh se mu zjevuje, mění jeho hůl v hada a zpět, sesílá na něj malomocenství a uzdravuje ho, ale Mojžíš se stále vzpírá úkolu, který byl doopravdy velký. A my se můžeme chovat naprosto stejně. V Bibli čteme

Přísloví 22,13 Lenoch říká: Na ulici je lev, budu zabit uprostřed náměstí.

Prostě výmluvu, proč nejít na náměstí, si najdeme jednoduše. Satan pracuje stále stejným způsobem – zastrašuje křesťany a snaží se je přesvědčit, že když vyjdou a vstoupí třeba na to náměstí, že je zabije. Ukazuje křesťanům předem možné překážky, hradby, Goliáše, které nejde překonat ve vlastní síle. A v tom posledním je to i pravda – v naší vlastní síle to doopravdy nedokážeme. Ale Bůh říká Zachariášovi:

Zacharjáš 4,6 …Toto je Hospodinovo slovo k Zerubábelovi: Ne silou ani mocí, ale mým Duchem, praví Hospodin zástupů. 7 Čím jsi, veliká horo? Před Zerubábelem se staneš rovinou.

A přesně tak by to mělo být v našich životech. Jdeme v síle a moci Ducha svatého. Určitě při tom uděláme chyby a některé věci pokazíme. Ale Bůh s tím počítá, ví, že jsme stvoření a doplňuje nás tam, kde je to potřeba. A pokud sami boj nevzdáme, tak Bůh slibuje, že zápas dokonči za nás. Pokud tomu nevěříte, čtěte si Bibli, jak selhávali a dělali chyby ti, co nám jsou největším příkladem – a přesto je Bůh v zápasech podpořil a bojoval za ně, protože to nevzdali oni sami, protože svůj strach nakonec překonali.

Čtvrtým kamenem ve studni pracovitosti je nedůslednost či nedbalost. Přečtěme si opět verš z Přísloví:

Přísloví 19,24 Lenoch ponoří ruku do mísy, už ani k ústům ji nezvedne.

A to je přesně ta nedůslednost – přijmeme nějakou vizi nebo zaslíbení, dokonce i uděláme první krok, ale tu práci už nedokončíme. Kolikrát si uvědomuji, že přesně takto se často chovám já sám a mrzí mě to. Ale Bůh nechce, abychom takovýmto způsobem žili. Bůh chce, abychom do něj získali přesvědčení či vizi pro nás osobně a abychom, když už tu vizi máme, jí také naplnili. A Bůh nás ve vytrvalosti a v dokončování započatých věcí povzbuzuje následovně:

Židům 10,35 Neodhazujte tedy svou smělou důvěru, která má velikou odplatu. 36 Je vám totiž třeba vytrvalosti, abyste vykonali Boží vůli a obdrželi zaslíbení.

Určitě si u studny pracovitosti dokážeme najít i další kameny mimo ztráty motivace, lenosti, strachu a nedůslednosti, ale tyto jsou určitě jedny z těch největších.

Horlivost

Pojďme se nyní podívat na druhou část dnešního kázání, na studnu horlivosti. Horlivost určitě s pracovitostí souvisí, pojďme se na ní nejdříve podívat obecněji.

Bůh sám je v Bibli označovaný jako horlivý nebo rozhorlený. Horlí neboli touží po svém lidu a dělá vše pro to, aby zachránil životy lidí pro věčnost. Na druhou stranu ale také horlí proti svým nepřátelům. Horlivost je něco jako sžírající úsilí, intenzivní snaha, dychtění či vášeň. To slovo samo o sobě není jednoznačně kladní ani záporné, může být jako vášnivou láskou, tak nenávistí. V Bibli máme knihu o lásce, která je doopravdy knihou o lásce mezi mužem a ženou, ale také ukazuje na Boží lásku k nám. A tam čteme následující:

Píseň písní 8,6 Polož si mě na srdce jako pečeť, jako pečeť na své rámě. Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky. Žár její – žár ohně, plamen Hospodinův. 7 Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví. Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání.

Tak jako ženich miluje nevěstu a nevěsta ženicha, tak Ježíš Kristus miluje nás a my můžeme být tak moc uchváceni horlivou láskou k němu. Bůh si přeje, aby církev, tedy nás, pohlcovala horlivost pro něj, pro Boží zájmy. Abychom se nerozptylovali jinými věcmi, podobně jako to čteme za dnů proroka Agea:

Ageus 1,9Vyhlíželi jste mnoho, a hle, je málo, a když jste to přinesli domů, odfoukl jsem to. Proč? je výrok Hospodina zástupů. Protože můj dům je zcela zpustošený, a vy si běháte každý za svým domem.

Tak co, horlíme pro Boží věci, pro Boží dům, pro Boží království, nebo si běháme za svými věcmi? Horlivost máme popsanou i u některých učedníků Ježíše Krista – možná občas ta horlivost nebyla zaměřena úplně správným směrem, jako když třeba chtěli sobecky svolat oheň z nebe na vesnici, která je odmítla – ale Ježíš i s touto horlivostí pracoval a dokázal jí nakonec namířit správně. Rozhodně ale učedníci jako třeba ukvapený, prudký a ambiciózní Petr nebyli vlažní nebo neteční. Vlažnost je totiž něco, co Bůh doopravdy nesnáší.

Podívejme se opět na příklady z české historie. Už jsme zmínili dnes i posledně Milíče z Kroměříže. Není čas tu číst jeho kázání, ale zmiňuje, že jeho horlivost je zaměřená na duše. Nešlo mu o nic jiného, než odvrátit lidi od nepravostí a navrátit je Bohu. Vytýká ostatním, že i když jsou cnostní, zdrženliví a trpěliví, že jsou vlažní v péči o duše. Že se bojí kázat proti hříchu. O to samé šlo Janu Husovi – to byl člověk mírný, klidný a rozvážný. Třeba Jeroným Pražský hřímal z kazatelny a občas se nechal strhnout i k hádce a rvačce. Jan Hus se snažil být smířlivý, ale ve chvíli, kdy šlo o pravdu, o obrácení ke Kristu, o jeho přikázání, byl neústupný. Nakonec pro svou horlivost pro pravdu jak Jan Hus, tak Jeroným Pražský, skončili na hranici. Horlivost vidíme opět i v Ochranově. Zinzendorf se snažil Moravany v exilu ochránit tím, že jim zakázal misii v habsburské monarchii, protože jinak hrozilo zrušení Ochranova. Například Kristián David, tesař, dostal práci na střeše Zinzendorfova chrámu s příkazem neodcházet. Kristián David ale Zinzendorfa neposlechl, stejně odešel, protože horlil pro duše dalších v jeho vlasti. Zinzendorf mu to pak odpustil, protože i on si uvědomoval nutnosti pomoci těmto lidem a znal Davidovo srdce. Věděl, že s růstem Božího království přichází plno tlaků, zápasů, napětí, nedorozumění, hledání a bolesti. Tam, kde je horlivost, ale nemůže být pohodlí, ticho a mrtvolný klid. Bůh po nás touží, horlivě, vášnivě a vroucně, a chce, abychom tak se i mi chovali ve vztahu k němu.

Kameny ve studni horlivosti
Jaké jsou kameny, které nám zasypávají studnu horlivosti?

Prvním kamenem je vlažnost nebo lhostejnost. Často se stává, že v počátku naší lásky k Ježíši Kristu jsme horliví, ale pak zvlažníme. Ve Zjevení čteme

Zjevení 3,16 Takto však, že jsi vlažný, a nejsi studený ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst.

A nebo

Zjevení 2,4 Ale to mám proti tobě, že jsi opustil svou první lásku. 5 Rozpomeň se, odkud jsi spadl, učiň pokání a začni jednat jako dřív.

Následování Ježíše Krista je otázka naší vůle. Zde čteme, že Bůh doopravdy nemá rád, pokud zvlažníme nebo pokud opustíme první lásku k němu a začneme být lhostejní. Přestože úplně první zamilování je krásné, Bůh nás učí pokračovat dále po svých nohách, i když ne vše je procházka růžovou zahradou.

Druhým kamenem ve studni horlivosti je strach z lidí. O strachu jsme už mluvili i ve studni pracovitosti. Z pohledu horlivosti se jedná zejména o strach z lidí, z jejich odmítnutí, o strach vyjít z lidských limitů a představ. Ale čteme

Galatským 1,10 Jde mi o přízeň u lidí, anebo u Boha? Snažím se zalíbit lidem? Kdybych se stále ještě chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým.

Zde apoštol Pavel varuje před tím, abychom kladli na první místo přízeň lidí před horlivostí pro Ježíše Krista. Pokud jsme ctižádostiví, ješitní a chceme lidské uznání, pak nemůžeme sloužit Pánu. Pavel to moc dobře znal – od některých lidí dostával chválu, ale také od plno lidí získával jen potupu včetně fyzických trestů a vězení. I sám Ježíš Kristus nás varuje:

Lukáš 6,26 Běda, když o vás budou všichni lidé mluvit dobře; vždyť totéž činili jejich otcové falešným prorokům.

Není to jednoduché, ale musíme se smířit s tím, že kdo horlivě následuje Ježíše Krista, bude se vymykat běžným zvyklostem a ponese potupu jako fanatik a blázen.

Třetím kamenem ve studni horlivosti je náboženství. A to náboženství ze dvou různých stran. První stranou náboženství je samospravedlnost. Tento kámen potřebují odstranit ti, kdo si myslí, že splňují Boží požadavky a tak si zasluhují Boží požehnání. Tito lidé mohou navenek před sebou vypadat dokonale a i se tak prezentovat, mohou si myslet, na co vše mají od Boha nárok, ale Bůh k tomu říká následující:

Izajáš 29,13 Panovník řekl: Protože se tento lid přibližoval svými ústy a ctil mne svými rty, ale jeho srdce se ode mne daleko vzdálilo – jejich bázeň přede mnou je naučena z příkazu lidí, 14 proto hle, já znovu podivuhodně naložím s tímto lidem, 16podivuhodně a neobyčejně. A zahyne moudrost jeho moudrých a rozumnost jeho rozumných bude zahalena.

Dávejme si pozor na to, abychom Boha nectili jen ústy, ale naše chování ukazovalo na něco jiného. Takovéto náboženství vede k pokrytectví, tedy k tomu, že náš vztah k Bohu jen hrajeme. Lze navenek ctít Boha svým vyznáním a zároveň srdcem Boha opouštět.

První stranou náboženství byla samospravedlnost a druhou stranou náboženství je naopak odsouzení. Tento druh kamene potřebují odstranit ti, kdo ví, že Boží požadavky nenaplňují a tak dřou tvrdě sami na tom, aby je naplnili. Tito lidé horlí pro Boha, ale ze svých sil. Apoštol Pavel o takových píše:

Římanům 10,2Neboť jim vydávám svědectví, že mají horlivost pro Boha, ale ne podle pravého poznání. 3Protože neznají Boží spravedlnost, a místo toho usilují postavit svou vlastní spravedlnost, nepodřídili se spravedlnosti Boží. 4Vždyť Kristus je konec Zákona k spravedlnosti pro každého, kdo věří.

Takoví lidé si plně neuvědomují, že Ježíš Kristus je od této snahy naplnit zákon osvobozuje. Ano, Ježíš nám vydobyl svobodu od hříchu, svobodu nehřešit. Pokud se budeme sami o sobě snažit naplnit Boží standarty, tak jsme odsouzeni k neúspěchu. Horlivost by neměla být zaměřena směrem si Boží lásku zasloužit svými skutky ze své vlastní síly, ale spíše směrem horlivosti z vděčnosti za Boží spasení, za Boží záchranu pro věčnosti. Dobré skutky jsou tak důsledkem lásky a ne náboženskou snahou si lásku zasloužit.

V této studni mohou být i další kameny, jako je třeba pýcha a sobectví, i ty ucpávají pramen horlivosti, ale pro začátek se můžeme soustředit na to, co bylo zmíněné.

Závěr
Pojďme si to vše na závěr shrnout. Bůh po nás chce, abychom byli pracovití pro život s ním, ale i pro náš tělesný život. V pracovitosti polevujeme, když ztrácíme motivaci, a pak jsme okrádáni i o naše duchovní bohatství. Zrovna tak si máme dávat pozor na lenost, která vede do otroctví a to i do otroctví hříchu. Do pracovitosti nám může zasahovat strach z neúspěchu, prohry a vlastních chyb. Ale my můžeme vědět, že s tím vším Bůh počítá a má moc naše chyby zahladit. Posledním kamenem, který máme odvalit ze studny pracovitosti, je nedůslednost a nedbalost. Ve smyslu tom, že se máme nejen pro Boží věci nadchnout, ale také se jim věnovat a dotahovat do konce.

Bůh po nás také chce, abychom byli horliví. Může nám v tom bránit vlažnost až lhostejnost, odpadnutí od první lásky a tak ztráta horlivosti. Dále si máme dávat pozor na strach z lidí, nebýt svázaní do limitů a norem světské společnosti a naopak se v první řadě soustředit na Boží království. A konečně si máme dávat pozor na náboženství, ať už je směrem samospravedlnosti, kdy si myslíme, jak jsme dokonalí, nebo směrem odsouzení, kdy si chceme před Bohem ze své vlastní síly něco zasloužit. Pokud tyto kameny odvalíme, bude nám moci více proudit pramen horlivosti.

Myslím si, že zmíněné kameny se dotýkají každého z nás, a mě především. Některé více, některé možná méně. Možná někoho napadají další kameny. Tak bych si přál, abychom tyto kameny ze svých životů odstraňovali, jako jednotlivci i jako sbor, abychom mohli nést dále požehnání skrze horlivost a pracovitost.

Modlitba