Poznámky v PDF

Modlitba
Dobrý den, chtěl bych dnes pokračovat v sérii Chvály a uctívání, kterou posledně začal František. Dnešní téma se jmenuje Uctívání jako životní postoj.
Na začátek poprosím o požehnání:
…

Úvod
Začnu takovým vtipem. Baví se dva otcové a jeden říká druhému:

– A jaký máš vlastně vztah s dětmi?
– No, moje děti ke mně mají vztah jako k Bohu.
– Fakt jo, a jak se to projevuje?
– No, normálně dělají, jako kdybych neexistoval, ale když něco potřebují, tak přijdou.

Tento vtip mluví o vztahu rodič – dítě, ale takto to někdy může být i v jiných vztazích, včetně obráceného vztahu dítě – rodič, vztahu v manželství a podobně. Asi uznáme, že toto sice někdy může být realitou v našem vztahu s Bohem, ale asi také nějak cítíme, že to není to pravé. Že náš vztah k Bohu nemá být jen o tom, že za ním v případě nouze přijdeme a vysypeme naše prosby. Naopak, máme mít životní postoj chvály a uctívání.

Pojďme se nejdříve zastavit nad tím, co vlastně tato slova znamenají.

To první slovo chvála nacházíme opakovaně v žalmech, například:

Žalmy 9,2 Hospodine, celým srdcem ti budu vzdávat chválu, budu vyprávět o všech tvých divech.
Žalmy 69,31 Zpěvem budu chválit Boží jméno, budu ho velebit písní díků.

Chápu to tak, že prostřednictvím chvály nějakým způsobem přednášíme pochvalu, kladně hodnotíme nějakou činnost, v tomto případě něco, co Bůh udělal. Čteme, že autor žalmu bude vyprávět o všech Božích divech. Prostě chválíme Boha za něco, co udělal. Třeba za to, že nám odpustil a že můžeme přicházet do Jeho přítomnosti.

Uctívání je o tom, že někomu vzdáváme úctu:

Žalmy 106,47 Zachraň nás, Hospodine, náš Bože, shromáždi nás z národů, a budeme vzdávat díky tvému svatému jménu a uctívat tě chválami.

Nesoustředíme se tak na to, co Bůh udělal, ale na to, kým je. Uctíváme Boha, tedy dáváme mu zvláštní místo v našem životě, protože víme, jaký je – a něco takového může doopravdy dělat jen věřící člověk, protože jen křesťan si to uvědomuje. Uctívat lze samozřejmě i chválou v jakékoliv podobě, tyto dvě věci se nám neoddělitelně prolínají.

Proč jsou vlastně chvála a uctívání tak důležité? Tyto věci nějakým způsobem přinášejí Boží království sem na zem. Můžeme díky tomu tady zažívat to, co vlastně budeme zažívat v nebi. Tady na zemi děláme plno věcí s nějakým záměrem, jako prostředek k nějakému cíli. Například pastýř pomáhá, aby pomohl nést nějaké trápení, ale to už v nebi nebude potřeba, protože tam nebude žádná bolest a žádné slzy. Nebo učitel vyučuje, aby něco ozřejmil, ale v nebi tohle už nebude potřeba, u Boha už bude poznání nezastřené. Nebo evangelista či misionář říká lidem o Bohu, aby ti lidé mohli Boha poznat, ale v to v nebi už nebude potřeba, tam budou všichni věřící. A děláme plno dalších věcí, které jsou prostředkem, abychom něčeho dosáhli. Chvála a uctívání jsou jiné – jeden rozdíl je ten, že jsou už cílem, neděláme je, abychom něčeho dosáhli. Druhý rozdíl je ten, že v uctívání a chválách budeme v nebi pokračovat, je to něco, co nás bude dále na věčnosti doprovázet, budeme se z toho těšit a budeme se radovat z Boží blízkosti – čteme o tom v knize Zjevení. Tyto věci tedy mají a budou stále mít v našem životě zvláštní místo.

Způsoby chvály
Znamená chvála to, že si v neděli spolu zazpíváme? Určitě je to něco, co je velmi důležité. Vzpomínám si, jak možnost spolu zpívat Bohu je něco, co mě přitahovalo od první chvíle, kdy jsem začal jako hledající do tohoto sboru chodit. Že mě to překvapilo, jak se všichni zapojili, a i když jsem se jako někteří lidé od určitého věku zpívat styděl, tady mě to přemohlo tolik, že jsem se prostě musel připojit. Také si vzpomínám, že jedou s naší rodinou přijela návštěva a dotyčný člověk byl nejvíce zaražený z toho, že takto lidé spolu zpívají – že je to něco, co se jinde tolik nevidí. Společné chvály ukazují na jednotu ve vztahu k Bohu, když se připojuje celé společenství, je v tom velká síla. Společné chvály tak vidím jako velmi důležité a musím říci, že mi bylo trochu líto, když jsem v jiném sboru viděl, že chvály byly podané jako koncert – kde lidé poslouchají, možná se u toho modlí, ale vlastně jsou jen tak trochu pasivní konzumenti toho, co hudebníci na pódiu předvádějí. Prostě jsem pak nevěděl, jak moc se ke zpěvu připojit. A tak jsem rád za nedělní shromáždění, kde se další připojují, kdy chválící skupinka vede do chval celý sbor.

Není to ale jen o tom, že všichni musí nutně zpívat. Jde o postoj srdce ke chválám. Kolikrát se chvály mohou srdce člověka dotknout více než zbytek bohoslužby včetně kázání. A pokud je náš postoj ve smyslu – teď jsou ty písně, během kterých je možné teprve přicházet, pak o hodně přicházíme. Uvědomuji si, že v tom sboru, kde jsem chvály vnímal jako koncert, také bylo vidět, že lidé přicházejí ve větším počtu neuvěřitelně pozdě. Přestal jsem se tomu divit, pokud přicházejí až na vše, co se bude dít po chválách, pak je jasné, že pro ně není důležité být na místě od začátku.

Ale zpět k postoji našeho srdce. Společné uctívání Boha nás spojuje, můžeme nicméně sklouznout do toho, že nám to zevšední. Že budeme zpívat jen proto, že zpívají i lidé kolem nás, protože je to tak chtěné a protože vlastně – proč si nezazpívat s dalšími. Tyto písně ale nejsou jen dekorace bohoslužby. Mají vyvěrat z naší vděčnosti Bohu, z toho, že jsme přišli na bohoslužbu ke společnému uctívání, ke společné chvále, a zrovna tak k osobnímu uctívání Boha.

Je totiž jednoduché opustit obsah a zabývat se formou. Pokud řešení kvality přehluší obsah, je to špatně. Chvály ze srdce, které jsou zazpívané falešně, jsou Bohem přijaté a naopak, písně dokonale technicky provedené, kde ale srdce zpívajících lidí nejsou otočená na Boha, Bůh nejen nepřijímá, ale dokonce je nenávidí. Mělo by nám to být varováním.

Putování na poušti
Můžeme se podívat na příběh, který je popsaný v Mojžíšových knihách od druhé knihy Bible. Příběh, který vypráví o vyjití Izraelců z Egypta a o následném putování pouští do zaslíbené země. Ten příběh je úžasný – na začátku vyložené Boží zázraky a nadpřirozená ochrana těsně před tím, než faraón doslova Izraelce vyžene. Pak zázračné přejití moře, po kterém máme zaznamenanou chválu, kde Izraelci Bohu z celého srdce děkují a vzdávají mu úctu. Prostě úžasný start – teď už to bude jen dobré, Bůh je jednoznačně s námi a teď už jen přímou cestou do zaslíbené země. Posledně tu František zmiňoval, jak s nimi byl v noci ohnivý sloup a ve dne oblakový sloup, že to bylo něco úžasného. Nebo čteme, jak Bůh dával lidem každý den manu – prostě na každý den dostali jen tak jídlo, doslova spadlo zeshora a vůbec nic pro to nikdo nemusel udělat. Někdo občas říká – dokud neuvidím jasné znamení od Boha, neuvěřím. To by se to v této době věřilo, že? Vidět každý den padat jídlo, vidět stále Boží přítomnost ve sloupu, který byl stále s celým táborem, zažít přejití moře a tak se dostat od Egyptské armády – co více si přát?

Bohužel to ale nepomohlo. I tato obrovská znamení byla něco, co lidem zevšednělo. Dokonce začali reptat – zase ta mana. V Egyptě jsme měli aspoň i něco jiného – sice to nebyla tak úplně pravda, ale co si nerýpnout. Objevil se nevděk místo postoje vděčnosti. Když třeba Bůh nejednal dle představ lidu, odlili si Izraelci zlaté tele. Forma uctívání to tedy mohla být nádherná, asi to byl vzácný výtvor a určitě dost drahý. Z pohledu historiků a znalců umění by to asi byla nádhera. Asi kolem toho telete mohlo být i hudebně krásné uctívání. Ale srdce lidí bylo úplně někde jinde než u Boha. Mohli bychom pokračovat, popisovat vzpoury, strach při příchodu k zaslíbené zemi, vše to vyplývalo z nedůvěry v Boha. Lidé dali přednost svým potřebám před vděčností Bohu, před chválením a uctíváním Boha, před důvěrou v něj. Lidem začal být Bůh lhostejný, a tak nevešli do zaslíbené země – vešli jen ti, kdo Bohu důvěřovali, kdo ho ctili. Je to podobné, jako když se někdo dá na cestu s Bohem, ale cestou životem mu Bůh zevšední, začne mu být málo a od toho už je jen krůček k tomu být Bohu nevděčný, a tak do nebe nedojde.

Životní postoj
Ten příběh o putování pouští jsem tu vyprávěl proto, že jsem chtěl ukázat na to, že chvála a uctívání není jen zazpívání duchovních písní v neděli. Jde o životní postoj. Způsoby uctívání, které nacházíme v Bibli, jsou různé, například: zpívání Bohu ve společenství nebo o samotě, používání hudebních nástrojů, plno jich máme konkrétně zmíněno v žalmech. Chválit Boha můžeme tím, že o Bohu a jeho skutcích řekneme někomu dalšímu. Najdeme pokyny k prohlašování chvály ve shromáždění Božího lidu a mezi národy. Chválou Bohu je také misijní a evangelizační činnost – máme hlásat mocné skutky toho, kdo nás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. A určitě je také náš celý život má být chválou Bohu.

Myslím si, že toto právě vypovídá o našem životním postoji. Přečtěme si pár veršů:

Matouš 5,16 Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby uviděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci, který je v nebesích.

To, že konáme dobré skutky, je něco, co před námi září a co přináší chválu Bohu.

Filipským 1,9 A za to se modlím … abyste [byli] 11 naplněni ovocem spravedlnosti, které nesete skrze Ježíše Krista ke slávě a chvále Boží.

Opět, pokud prostřednictvím našeho životem přinášíme to správné ovoce, tedy chováme se tak, jak nám ukazuje Ježíš Kristus, je to k slávě a chvále Boží.

Koloským 3,17 A všechno, cokoli činíte slovem nebo skutkem, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu a Otci.

Tohle si myslím je velmi silné – v předchozích verších bylo, že máme činit dobré skutky a nést ovoce. Někdy by tomu mohl rozumět tak, že občas máme udělat něco dobrého. Zde ale čteme mnohem více – říká se tu, že všechno, co činíme slovem, tedy všechno, co říkáme, a všechno, co činíme skutkem, tedy všechno, co děláme, máme činit ve jménu Pána Ježíše a Bohu děkovat. Něco podobného, i když možná v jiném kontextu:

1 Korintským 10,31 Ať tedy jíte nebo pijete nebo cokoliv činíte, všechno čiňte k Boží slávě.

Prostě všechno máme činit v postoji někoho, kdo Boha dává na první místo a svým životem ho chválí a uctívá. Do toho patří především náš postoj a z toho pak vyplývá naše řeč, naše dobré skutky pro ostatní kolem nás, naše štědrost finanční i časová, naše ochota a podobně. Není to o tom se strhat – často ti, kdo se takzvaně strhávají pro Boha, přecházejí do důrazu formy místo obsahu a často ještě mohou ostatním vyčítat, že nejsou jako oni sami. Je to o postoji k Bohu, o postoji vděčnosti.

Pokud věci jako modlitba, čtení Bible, chození na nedělní shromáždění nebo zpěv při chválách děláme ze setrvačnosti, s postojem kritiky k Božímu jednání, tak jak jsme to viděli na příběhu Izraelců na poušti, s postojem nedůvěře v Boha, stávají se z toho pouze náboženské činnosti. Tyto činnosti ale Bůh nepožehná, nedá nám z nich užitek – protože máme mít na prvním místě jeho, ne tyto skvělé věci.

Co stojí proti
Co nám tedy může stát v cestě uctívání jako životního postoje?

Určitě je to hřích. Možná máme zkušenost, že když jsme zhřešili, tak vnímáme, že se nám ani Boha chválit nechce. Nebo to děláme navenek, a i když se můžeme přetrhnout, tak cítíme, že Bůh naši chválu nepřijímá. Je to podobné, jako když dítě urazí své rodiče a pak na veřejnosti jen tak pro efekt je jde obejmout. Cítíme z reakce rodičů rozpačitost, moc se na to netváří. Podobně i nás Bůh neobejme zpět, pokud nám stojí v cestě hřích.

My ale můžeme svůj hřích vyznat. Říci Bohu, že si hřích uvědomujeme, že se za něj omlouváme a že prosíme o jeho odpuštění. Víme, že odpuštění dostaneme – jen díky tomu, že za naše hříchy zaplatil Pán Ježíš Kristus. A to je mimochodem jeden z hlavních důvodů, proč můžeme Boha neustále chválit. Co se Bohu hnusí je postavit se před něj s vědomým hříchem a dělat, jako by se nechumelilo. Pokud v takové situaci jste, doporučuji, abyste hned teď svůj hřích Bohu vyznali. Pokud je to něco většího, kde myslíte, že potřebujete pomoc, můžete se třeba obrátit na někoho staršího nebo někoho jiného, ke komu máte důvěru. Nejsme totiž v situaci, kdy bychom se museli odsoudit a žít před Bohem v hanbě. Můžeme přijít k milosrdnému Bohu a dostat odpuštění a obnovit vztah s ním.

Další věc, která nám může stát v cestě jsou předsudky. Krásně je to vidět na způsobu chval ve smyslu hudby a tance. Když král David měl radost z návratu truhly úmluvy, která reprezentovala Boží přítomnost, tak čteme, že tancoval ze vší síly před Hospodinem. Představme si, jak někdo tancuje ze vší síly, má obrovskou radost, asi to nebylo něco, co by lidé očekávali od krále, který má být důstojný. Věřím tomu, že David, jakožto muž dle Božího srdce, měl velkou radost ve svém srdci a tak jí takto projevoval navenek. Ale viděla to Davidova manželka Míkal, Saulova dcera. Čteme, že uviděla krále Davida, jak poskakuje a tancuje před Hospodinem, a pohrdla jím ve svém srdci. To udělala v soukromí, ale dala mu to pak ještě patřičně najevo – přečtěme si ten kousíček celý:

2 Samuelova 6:20 Když se David vracel, aby pozdravil svou rodinu, vyšla mu naproti Míkal, dcera Saulova, a řekla: Jak se dnes izraelský král oslavil, když se dnes odhaloval před otrokyněmi svých otroků, jako se odhalují jen nějací blázni. 21 David Míkal odpověděl: Před Hospodinem, který mě vyvolil místo tvého otce a místo celého tvého domu a ustanovil mě vévodou nad Hospodinovým lidem, nad Izraelem, před Hospodinem se budu radovat. 22 I kdybych byl ještě více zlehčován a byl ponížený ve svých očích, otrokyněmi, o kterých jsi mluvila, jimi budu oslavován. 23 Míkal, dcera Saulova, neměla děti až do dne své smrti.

Vidíme, že David se ve svém srdci soustředil na Hospodina, na Boha. Dokonce říká směrem k Míkal, že si myslí, že ty otrokyně, na které Míkal hleděla shora, ho budou tím více oslavovat. A jak na to zareagoval Bůh? Míkal pak neměla děti. Takže předsudky jsou něco, co nám může stát v cestě k Bohu a zejména v cestě k oslavě a uctívání Boha. Myslím si, že pro každého může to jeho pravé uctívání Boha vypadat jinak – někdo ho najde v přírodě, kde se prochází. Někdo je třeba velký introvert a tak jen tak sedí a s Bohem při chválách rozmlouvá a zamýšlí se nad každým slovem chval a za vše děkuje Bohu a to je to pravé pro něj pro Boží přítomnost. Někdo je tanečník a třeba jsem viděl, jak někdo vyloženě hraje jako divadelník vše, co se při chválách zpívá. Není na nás, abychom to nějak soudili, abychom projevovali své předsudky k tomu, jak to má být správně – zvláště když to ještě často plyne z kulturního prostředí. Na druhou stranu, vidět třeba černošské gospely, kde ze zpěvu a tance ta radost úplně prýští, je něco úžasného. Podobně mohou hrát roli generační rozdíly – někdo, komu je 80, si přece jen může pustit jinou hudbu ke chválám, než někdo, komu je 20. Na bohoslužbě nás vede chválící skupinka nějak konkrétně, jak si ona skupinka vybere, ale když jsou třeba chvály, uctívání a společné modlitby pro mladší, může to vypadat úplně jinak – a pokud je v tom nadšení z Boha, je to naprosto v pořádku. Neměli bychom se v tom chovat jako Míkal.

Další překážka je neodpuštění. Pokud vůči někomu chováme hořkost, nemůžeme plně chválit. Opět, máme takovou věci předložit Bohu a ve rozsahu, který můžeme ovlivnit my, odpustit. A jen upozorňuji, že někdy také musíme odpustit sami sobě a nenést si opětovně věci, kde jsme selhali sami před sebou.

Další překážkou je lenost a nedisciplinovanost. Bůh nás vyloženě varuje, že můžeme ztratit první lásku. Už jsme o tom mluvili několikrát – pak dochází k tomu, že stále jedeme dopředu v nějaké formě, v nějakém kulturním zvyku a třeba i děláme spoustu dobrých věcí, ale Bůh se z toho vytratil. Jdeme pak třeba na shromáždění jen proto, že je neděle a že je to náš zvyk, který očekávají naši známí nebo příbuzní. Nebo přijdeme jen proto, že na nás vyšla některá služba, nebo potřebujeme někomu něco vyřídit, ale jinak zůstáváme doma. Pokud to tak je, tak čiňme pokání a uvědomme si, že sem chodíme kvůli tomu, abychom se setkali s Bohem, ne abychom něco předvedli ostatním. A mluvím ze své zkušenosti – v jeden okamžik naší cesty s Bohem jsme přes léto víceméně přestali v neděli na shromáždění chodit. Cestovali jsme, byli jsme celá rodina spolu, prostě samé dobré věci. Ale po dvou měsících prázdnin jsme si uvědomili, jak jsme se oddálili od Boha. Jak nám chybí společná Boží přítomnost, jak je důležité uctívat Boha společně. Od té doby se snažíme i při cestování si najít v neděli nějaký místní sbor – a máme z toho vždy obrovské požehnání. Když jsou okolnosti, že to dopoledne doopravdy nestihneme, tak si ještě ten samý den poslechneme záznam, třeba cestou v autě. A udělali jsme jen to, že jsme se od tohoto nesprávného postoje odvrátili, nasměrovali jsme se zpět na cestu s Bohem a s dalšími křesťany. To úplně stačilo, abychom pak při prvních chválách v našem sboru po prázdninách mohli opět zažívat působení Ducha svatého.

Závěr
Tak tedy, ať je uctívání Boha náš životní postoj. Přeji nám všem, ať nám v tom nic nebrání.

Zakončím to dnes možná trochu netradičně. Přečtu celý žalm 103 a můžeme si při něm uvědomovat, jak nádherná chvála to je a jak přesně takto můžeme Boha chválit a uctívat i my, kolik rozličných důvodů nám k tomu Bůh sám dává.

Žalm 103,1 Dobrořeč, má duše, Hospodinu, a celé mé nitro jeho svatému jménu! 2Dobrořeč, má duše, Hospodinu, a nezapomínej, co vše vykonal. 3On odpouští všechny tvé viny, on uzdravuje všechny tvé nemoci. 4On vykupuje z jámy tvůj život, korunuje tě milosrdenstvím a slitováním. 5On napájí tvé trvání dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla. 6Hospodin zjednává spravedlnost, zjednává právo všem utlačovaným. 7Dal poznat své cesty Mojžíšovi a synům Izraele své činy. 8Soucitný a milostivý je Hospodin, pomalý k hněvu a velkého milosrdenství. 9Nebude se pořád přít a nebude se hněvat věčně. 10Nenakládá s námi podle našich hříchů, neodplácí nám podle našich provinění. 11Vždyť jak vysoko jsou nebesa nad zemí, tak mocné je jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí. 12Jak daleko je východ od západu, tak od nás vzdálil naše přestoupení. 13Jako má otec soucit se svými syny, tak se slitovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí. 14On přece ví, jak jsme utvořeni, pamatuje, že jsme prach. 15Dny člověka jsou jako tráva, rozkvétá jako polní květ. 16Vítr na něho zafouká a je po něm, a už si nepovšimnou, že tu není. 17Ale Hospodinovo milosrdenství je od věků až navěky nad těmi, kdo se ho bojí, a jeho spravedlnost nad syny jeho synů, 18nad těmi, kdo zachovávají jeho smlouvu a pamatují na jeho přikázání, aby je plnili. 19Hospodin upevnil svůj trůn na nebesích a jeho kralování vládne všemu. 20Dobrořečte Hospodinu, jeho andělé, vy mocní hrdinové, kteří činíte jeho slovo, poslušní jeho slova! 21Dobrořečte Hospodinu všechny jeho zástupy, vy, kdo mu sloužíte a činíte, v čem má zalíbení. 22Dobrořečte Hospodinu všechny jeho skutky — na všech místech jeho vlády! Dobrořeč, má duše, Hospodinu!